Jak ovlivnit co bude s mým tělem po pohřbu - postup, návod; možnost ovlivnění kdo přijde na pohřeb

ODPOVĚĎ:
V obecné rovině lze vyjít z § 113/1 občanského zákoníku, dle něhož platí, že:
„Člověk má právo rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho tělem. “
Co se týče podrobností pohřbu člověka, je klíčový § 114/1 občanského zákoníku, dle něhož platí, že:
„Člověk je oprávněn rozhodnout, jaký má mít pohřeb. Nezanechá-li o tom výslovné rozhodnutí, rozhodne o jeho pohřbu manžel zemřelého, a není-li ho, děti zemřelého; není-li jich, pak rozhodnou rodiče a není-li jich, sourozenci zemřelého; nežijí-li, pak rozhodnou jejich děti a není-li ani jich, pak kterákoli z osob blízkých; není-li žádná z těchto osob, pak rozhodne obec, na jejímž území člověk zemřel. “
Právo člověka rozhodnout o vlastním pohřbu však není bezbřehé. V této souvislosti je nutné respektovat veřejnoprávní úpravu pohřebnictví, a to konkrétně § 4/1 zákona o pohřebnictví, dle něhož platí, že:
„S lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky musí být zacházeno důstojně a tak, aby nedošlo k ohrožení veřejného zdraví nebo veřejného pořádku …“
(přičemž toto ustanovení následně vyjmenovává zakázané způsoby nakládání s lidskými pozůstatky a lidskými ostatky). Co se týče způsobu pohřbení, je nutné, aby člověk – při rozhodování o vlastním pohřbu – nevybočil z mezí pojmu „pohřbení“, jak je definován v § 2 písm. e) zákona o pohřebnictví:
„… uložení lidských pozůstatků do hrobu nebo hrobky na pohřebišti nebo jejich zpopelnění v krematoriu“
Přání člověka týkající se způsobu jeho pohřbení může být nerespektováno tehdy, pokud krajská hygienická stanice rozhodne dle § 5/7 zákona o pohřebnictví:
„Krajská hygienická stanice může v případě, že osoba byla v době úmrtí nakažena nebezpečnou nemocí,
a/ stanovit pro vypravitele pohřbu nebo provozovatele pohřební služby způsob zacházení s lidskými pozůstatky, a
b/ rozhodnout o povinnosti vypravitele pohřbu, není-li možné vyloučit riziko nákazy, o pohřbení zpopelněním bez ohledu na vůli zemřelé osoby, případně osob uvedených v § 114 odst. 1 občanského zákoníku nebo vypravitele pohřbu, a to i v případech uvedených v odstavci 3. “
Co se týče způsobu, jak má člověk projevit své přání týkající se pohřbu, právní úprava mlčí. Je samozřejmě vhodné, aby bylo toto přání projeveno písemně, a to s datací a úředně ověřeným podpisem (aby nemohlo být v budoucnu zpochybňováno, že se jedná o projev vůle konkrétního člověka). Písemné přání o způsobu pohřbení je následně možné předat některé z důvěryhodných osob blízkých (popř. více osobám).
Není zajisté ani vyloučeno, aby bylo toto písemné přání uloženo u notáře, který by ho po úmrtí dotyčného člověka předal pozůstalým – v této souvislosti však není jisté, zda by se notář o úmrtí člověka dozvěděl tak brzy, aby mohl jeho písemné přání předat pozůstalým ještě před pohřbem.
Při formulaci přání o vlastním pohřbu je vhodné vzít na zřetel i finanční stránku věci. Hrazení nákladů pohřbu je upraveno v § 114/2 občanského zákoníku:
„Náklady pohřbu a opatření pohřebiště se hradí z pozůstalosti. Pokud pozůstalost nestačí ke krytí nákladů toho způsobu pohřbu, jaký si zesnulý přál, musí být pohřben alespoň slušným způsobem podle místních zvyklostí. “
Pokud člověk nechce být pohřben na veřejném pohřebišti (typicky se jedná o uložení urny v domácnosti někoho z pozůstalých), může rozhodnout o tom, komu mají být jeho ostatky vydány. Vyplývá to z § 92/2 občanského zákoníku, dle něhož platí, že:
“Nejsou-li lidské ostatky uloženy na veřejném pohřebišti, má na jejich vydání právo osoba, kterou člověk před svou smrtí výslovně určil; jinak postupně jeho manžel, dítě nebo rodič, a není-li žádný z nich nebo odmítnou-li ostatky převzít, převezme je jeho dědic. “
_____________________________
Právní předpisy zmiňované v odpovědi:
zákon č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník
zákon č. 256/2001 Sb. , o pohřebnictví a o změně některých zákonů