Nárok na výživné pro rozvedenou manželku, manžela - informace

Rozvod manželství je vždy závažnou událostí pro oba manžely a přináší s sebou mnoho následků. Život po rozvodu je radikální změnou, se kterou se každý z manželů zpravidla nějakou dobu vyrovnává. Kromě aspektů psychologických se rozvod velmi úzce dotýká i oblasti materiální, kdy velmi častým následkem rozvodu je, že jednomu z manželů se velmi podstatně sníží životní úroveň.
Jak už bylo uvedeno výše, vstupem do manželství se mezi manželi utváří specifický osobní vztah, kdy dvěma „cizím“ lidem vzniká vzájemná vyživovací povinnost. I tato povinnost obvykle končí se zánikem manželství. Po rozvodu je každý z manželů povinen se živit sám. V určitých případech by však tento přístup byl příliš tvrdý a zákon o rodině proto upravuje zvláštní institut, který se nazývá výživné rozvedeného manžela.

Za podmínek v ustanovení § 92 a násl. ZoR může vzniknout rozvedenému manželovi povinnost přispívat na přiměřenou výživu svému bývalému manželovi, který není schopen se sám živit. Nedostatek schopností a možností rozvedeného manžela sám se živit může pramenit z nejrůznějších příčin. Rozvedený manžel je například nemocný, invalidní, pečuje o těžce postižené dítě nebo má nějaký jiný důvod, který mu neumožňuje zajistit si výživu vlastní prací či případně výnosem ze svého majetku. Může jít ale i o situaci, kdy starší dobře situovaný muž a živitel rodiny odejde od své manželky, která celý svůj dosavadní život strávila v domácnosti péčí o děti, tím ztratila svou kvalifikaci a nyní má velké problémy se sama uživit (nutno podotknout, že v dnešní době poměrně frekventovaný problém).

Ustanovení § 92 ZoR říká, že „rozvedený manžel, který není schopen se sám živit, může žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Pokud se nedohodnou, rozhoduje o výživném na návrh některého z nich soud“. Soud samozřejmě při svém rozhodování objektivně hodnotí schopnosti a možnosti rozvedeného manžela, který tvrdí, že není schopen se sám živit, a to včetně jeho majetkových poměrů a všech ostatních okolností. Soud výživné nepřizná, pokud by jeho poskytování bylo v rozporu s dobrými mravy (např. pokud rozvrat manželství byl zapříčiněn toxikomanií jednoho z manželů a jeho neléčená závislost je pravou příčinou neschopnosti se uživit).

Rozsah vyživovací povinnosti rozvedenému manželovi je stanoven zákonem jako přiměřená výživa. Pod tímto pojmem právní praxe chápe takovou výživu, která pokryje nejen zcela nezbytné osobní potřeby bývalého manžela, ale i jeho další osobní potřeby v přiměřeném rozsahu. Tato vyživovací povinnost předchází vyživovací povinnost dětí.

V souvislosti s problematikou porozvodové vyživovací povinnosti manžela je možné slyšet o tzv. tvrdostní klauzuli. Je tak nazýváno ustanovení § 93, podle kterého může soud rozvedenému manželovi, který se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, přiznat proti jeho bývalému manželovi výživné ve stejném rozsahu, jako je vyživovací povinnost mezi manželi – tedy právo na stejnou hmotnou a kulturní úroveň rozvedeného manžela. Tvrdost tohoto ustanovení je spatřována v rozsahu vyživovací povinností. Jde v podstatě o jakousi materiální sankci toho manžela, který převážně přivodil rozvrat manželství a způsobil tak druhému manželovi závažnou újmu. Tato vyživovací povinnost je co do časového rozsahu omezena - soud ji může přiznat nejvýše na tři roky od rozvodu.

Právo na výživné rozvedeného manžela samozřejmě zaniká v případě, že oprávněný manžel uzavře nové manželství. Uzavřením manželství vznikne vyživovací povinnost mezi oprávněným manželem a jeho novým manželem. Právo na výživné zanikne také, pokud povinný manžel zemře nebo pokud se manželé  na základě písemné smlouvy dohodnout na poskytnutí jednorázové částky (ve prospěch toho, který by měl nárok na výživné, obecně se můžete setkat s nazýváním této částky jako „odstupné“).