Počet stránek ve webu: 39.528

Pomohla Vám poradna? Pomozte poradně darem uhradit služby jejích právníků.
Číslo bankovního účtu: 2500220711 / 2010 . Děkujeme! Financování poradny - info.
1 1 1 1 1 Hodnocení 0.00 (0 hlasů)

Zpoplatnění užívání veřejného prostranství je na první pohled jednoduchá záležitost. Stačilo však, aby se zde vyskytl pojem "nájemní smlouva" a najednou se objevuje velké množství otázek. Například, zda lze veřejné prostranství užívat na základě správního rozhodnutí či smlouvy nebo jak řešit případný souběh dvou plateb za užívání veřejného prostranství, tedy poplatku a nájemného.

Podle teorie správního práva jsou veřejná prostranství jako materiální statek jedním z možných předmětů veřejného užívání, mezi něž patří zejména voda, pozemní komunikace, krajina, les, ovzduší, některé druhy energií a kmitočtové spektrum.

Veřejným užíváním se rozumí užívání všeobecně přístupných materiálních statků, které odpovídá jejich účelovému určení, předem neomezeným okruhem uživatelů.2) Veřejné užívání lze dále rozlišit na obecné a zvláštní.

Možnost obecného užívání vzniká přímo ze zákona, s jeho vznikem pro konkrétního uživatele není spojena žádná správní činnost. Současně obecné užívání představuje takové užívání, které nevylučuje užívání veřejného statku ostatními uživateli. Pokud by užívání jakýmkoliv způsobem omezilo ostatní uživatele, šlo by o užívání zvláštní, případně zakázané. Užívání obecné bývá zpravidla bezplatné, může však být zpoplatněno.

Mimo užívání obecné existuje zvláštní užívání veřejného prostranství, které vzniká pro konkrétního uživatele na základě správního aktu. Správní akt má zpravidla povahu povolení, v němž je vymezen způsob a doba zvláštního užívání. Další povinnosti (podmínky zvláštního užívání) mohou být stanoveny zákony, případně prováděcími právními předpisy.

Veřejné prostranství - definice

Institut veřejného prostranství se po roce 1989 objevil poprvé v zákoně č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích (dále jen "zákon o místních poplatcích"), ve znění účinném k 1. 1. 1991, a to v souvislosti se zakotvením oprávnění obcí k vybírání místních poplatků.

V § 4 odst. 2 zákona bylo stanoveno, že "veřejným prostranstvím jsou zejména náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace". Tato definice byla posléze rozšířena novelou zákona č. 48/1994 Sb. - v období od 1. 7. 1994 do 31. 12. 2003 tak byly veřejným prostranstvím myšleny "zejména náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň, jakož i další prostory přístupné každému bez omezení".

Byť definici veřejného prostranství obsahoval pouze zákon o místních poplatcích, byla chápána v širších souvislostech, tj. nikoliv pouze ve vztahu k ukládání a vybírání místního poplatku (poplatku za užívání veřejného prostranství). Nicméně i přes tuto skutečnost zahrnul zákonodárce do návrhu nového zákona o obcích obecnou definici veřejného prostranství. Základním motivem pro tento krok bylo odstranění mezery v českém právním řádu, spočívající v neexistenci obecné definice pojmu veřejného prostranství. V § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) - dále jen "zákon o obcích"- bylo uvedeno, že "veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru".

Až do nabytí účinnosti zákona č. 229/2003 Sb.5) tak právní řád obsahoval dvě definice veřejného prostranství (definice uvedená v § 34 zákona o obcích byla bezpochyby přesnější). Zákonem č. 229/2003 Sb. byl § 4 odst. 2 zákona o místních poplatcích vypuštěn; jedinou legální definicí veřejného prostranství zůstává citovaný § 34 zákona o obcích.

VYMEZENÍ V OBECNĚ ZÁVAZNÉ VYHLÁŠCE MUSÍ BÝT PŘESNÉ

K tomu, aby bylo možné vybírat místní poplatek za užívání veřejného prostranství, musí být toto obecně závaznou vyhláškou obce určeno za místo, ze kterého se tento poplatek vybírá (viz § 14 zákona o místních poplatcích).

Míru konkrétnosti (konkrétní označení míst, které tvoří veřejné prostranství) již několikrát určil Ústavní soud ČR ve svých rozhodnutích. Dovolím si nastínit některá z nich.

V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/03 považuje Ústavní soud ČR za nutné, z hlediska ochrany právní jistoty občanů, "aby ... veřejné prostranství bylo v obecně závazné vyhlášce určeno co možná nejpřesněji".

V odůvodnění rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 14/95 se uvádí: "Zpoplatnění se nemusí týkat všech veřejných prostranství, a proto specificky určená veřejná prostranství pro účely poplatku za zvláštní užívání musí vyloučit jejich záměnu. Je proto nutné provést specifikaci veřejných prostranství pro zvláštní užívání uvedením názvu místa (pokud jej má - náměstí, ulice, průchody apod.) nebo je blíže charakterizovat umístěním v obci natolik, aby nebyla současně narušena právní jistota občanů."

Obdobně se Ústavní soud ČR vyjádřil v nálezu zn. Pl. ÚS 1/05.

Jako nedostatečně určitý byl navrhovatelem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/06 napaden článek 12 odst. 2 vyhlášky obce Boží Dar č. 1/2003, o místních poplatcích. Ústavní soud ČR k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, "obec ustanovením čl. 12. odst. 2 vyhlášky zákonně souladným způsobem sleduje primární účel přijetí obecně závazné vyhlášky o místních poplatcích. Již z povahy věci se jedná o racionální výkon samostatné působnosti obce, takto nadepsaná ustanovení vyhlášky či jejich části tak v žádném ohledu nelze vnímat jako nerozumné."

Obdobný názor jako v předchozím případě vyjádřil Ústavní soud ČR ve věci sp. zn. Pl. ÚS 69/04. Obecně závazná vyhláška města Ústí nad Labem č. 1/2004, k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, definuje veřejné prostranství následujícím způsobem: "Veřejným prostranstvím dle této vyhlášky jsou zejména náměstí, tržnice, silnice, místní komunikace, veřejná zeleň, parky, jakož i další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru." Definice je tedy shodná s § 34 zákona o obcích. V odůvodnění rozhodnutí Ústavní soud ČR mimo jiné uvedl: "Město v článku 2 odst. 1 vyhlášky pouze přejímá zákonnou definici veřejného prostranství, přičemž takový postup nepovažuje Ústavní soud za protiústavní. Samotné použití tohoto právního pojmu v obecně závazné vyhlášce není v rozporu s principem právní jistoty, který nevyžaduje, aby obec výslovně vymezila pozemky, které považuje za veřejné prostranství."

Porovnáme-li nejen uvedená rozhodnutí Ústavního soudu ČR, která se zabývala otázkou vymezení veřejného prostranství v obecně závazné vyhlášce, pak je patrné, že mezi uvedenými rozhodnutími je jistá disproporce. Je však třeba nahlížet na ni v širších souvislostech. Řešil-li Ústavní soud ČR otázku vymezení veřejného prostranství ve vztahu definice veřejného prostranství a zajištění (zabezpečení) místních záležitostí veřejného pořádku, pak dospěl k závěru, že není nutné veřejné prostranství nijak blíže vymezovat (viz výše uvedené rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 69/04) a za dostačující lze považovat definici veřejného prostranství opisem § 34 zákona o obcích. Naopak v případech, kdy se Ústavní soud ČR věnoval definici veřejného prostranství ve vztahu k místním poplatkům, určil, že je nutné veřejné prostranství vymezit natolik důsledně a přesně, aby bylo patrné, o které plochy (části veřejného prostranství) jde. Toto stanovisko je obsaženo i v rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. Pl. ÚS 35/06, kde se uvádí, že "obec, též s ohledem na právní jistotu poplatníků místních poplatků, musí při stanovení místního poplatku za zvláštní užívání veřejného prostranství v obecně závazné vyhlášce dostatečně konkrétně a přesně určit místa, za jejichž zvláštní užívání bude místní poplatek vybírán, tak, aby nemohlo dojít k jejich záměně". Ústavní soud ČR dále konstatuje, "že v oblasti místních poplatků má tak i nadále místo právní názor, že prostá transpozice legální definice veřejného prostranství, podle § 34 zákona o obcích, do obecně závazné vyhlášky takový ústavní požadavek právní jistoty poplatníků, pro účel stanovení místních poplatků, nesplňuje".

VLASTNICKÉ PRÁVO K VEŘEJNÉMU PROSTRANSTVÍ

Pozemek, který splňuje všechny znaky veřejného prostranství podle zákonné definice, může být buď ve vlastnictví obce, nebo ve vlastnictví třetí osoby (fyzická či právnická osoba, stát). Pokud je ve vlastnictví třetí osoby, je nutné připustit, že obec obecně závaznou vyhláškou prohlásí uvedený pozemek za veřejné prostranství. "Prohlášení" obce má ryze deklaratorní účinky - obec pouze konstatuje, že příslušný pozemek je veřejným prostranstvím.

Ze znění čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že vlastnické právo není absolutním a neomezeným právním panstvím nad věcí, nýbrž má plnit a plní i jiné funkce. Pokud je pozemek ve vlastnictví třetí osoby označen za veřejné prostranství, znamená to jisté omezení vlastnického práva.

ZA UŽÍVÁNÍ VEŘEJNÉHO PROSTRANSTVÍ MÁ PLATIT I VLASTNÍK POZEMKU?

Vybírání poplatku za užívání vlastního pozemku (byť je tento pozemek označen za veřejné prostranství) by mohlo být, dle okolností, v rozporu s ústavní ochranou vlastnictví, protože v takovém případě dochází ke zpoplatnění výkonu vlastnického práva veřejnou mocí. Rozhodne-li se vlastník využívat svůj pozemek-veřejné prostranství způsobem spadajícím pod režim zvláštního užívání (umístění reklamního poutače, novinového stánku), neměl by být zásadně subjektem poplatkové povinnosti za zvláštní užívání veřejného prostranství.

Na tuto problematiku upozorňovali již v roce 1998 Ondřej David a Jaroslav Zachariáš ve svém příspěvku, avšak jimi zamýšlená odborná diskuse se nekonala. Současně se k otázce zpoplatnění výkonu vlastnického práva veřejnou mocí vyjádřil i veřejný ochránce práv, který nesouhlasí s vybíráním místního poplatku za užívání veřejného prostranství, pokud je v soukromém vlastnictví, a to ani v případech, kdy zastupitelstvo obce tato místa určí v obecně závazné vyhlášce jako veřejné prostranství. Z uvedeného vyplývá, že by nemělo docházet k automatickému zpoplatnění využívaného prostranství. Správce poplatku by měl posoudit veškeré okolnosti individuálního případu spočívající v rozlišení výkonu vlastnického práva nebo užívání veřejného prostranství zvláštním způsobem.

Řešení v některých obecně závazných vyhláškách

V praxi se v některých obecně závazných vyhláškách objevují ustanovení, která vlastníky či spoluvlastníky pozemků od povinnosti platit poplatek osvobozují, a to úplně nebo alespoň částečně.

Například článek 9 obecně závazné vyhlášky města Frýdek-Místek č. 3/2005, o místním poplatku za užívání veřejného prostranství, který zní: "Poplatku nepodléhají ... uživatelé veřejného prostranství, kteří splňují následující podmínky: jsou vlastníky nebo spoluvlastníky dotčeného pozemku (doloženo výpisem z katastru nemovitostí)...", nebo článek 5 písm. c) obecně závazné vyhlášky hl. m. Prahy č. 24/03, o místním poplatku za užívání veřejného prostranství: "Poplatek se vedle osvobození vyplývajícího ze zákona neplatí za ... užívání veřejného prostranství v případech, kdy toto prostranství použije pro vlastní potřeby jeho vlastník."

Znění obecně závazných vyhlášek upravující uvedenou problematiku je velmi různorodé. Pokud obecně závazné vyhlášky postavení vlastníka, případně spoluvlastníka, neřeší, tj. neoznačují ho jako subjekt, který je od poplatku osvobozen, neměl by být - s ohledem na vyjádření veřejného ochránce práv - od vlastníka či spoluvlastníka poplatek vybírán.

OZNAČENÍ ZA VEŘEJNÉ PROSTRANSTVÍ = VYVLASTNĚNÍ?

Posuneme-li se v úvahách dále, pak nelze opomenout čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že "vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu". Toto ustanovení dále rozvádí § 128 odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého "ve veřejném zájmu lze věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu".

Problematikou citovaných ustanovení ve vztahu k veřejnému prostranství se ve svých rozhodnutích zabýval jak Nejvyšší soud ČR, tak Ústavní soud ČR.

Nejvyšší soud ČR uvádí, že není rozhodné, zda pozemek je, či není obecně závaznou vyhláškou označený za veřejné prostranství. Je-li pozemek ve vlastnictví třetí osoby součástí veřejného prostranství, obecné užívání veřejného prostranství znamená ve svém důsledku vyvlastnění bez náhrady. Není-li pozemek spadající pod režim veřejného prostranství v majetku obce, má taková skutečnost za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (vlastníka pozemku) bylo poskytováno bezplatně.

Ústavní soud ČR však konstatuje, že "označení soukromé nemovitosti (pozemku ve vlastnictví třetí osoby) za veřejné prostranství obecně závaznou vyhláškou obce nemůže být dáváno na roveň vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva (ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ), a to z důvodu toho, že práva a povinnosti vlastníka takového prostoru nejsou jeho prohlášením za veřejné prostranství přímo nijak dotčena. Příslušná obecně závazná vyhláška však pouze deklaruje již existující stav."

Ztotožňuje se dále s názorem, podle kterého "obec vystupuje ve smyslu čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR jako veřejnoprávní korporace, jejímž úkolem je chránit zájmy svých občanů a zájem veřejný. Současně Ústavní soud ČR upozorňuje na respektování konkretizace sociální závaznosti vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož právo na ochranu majetku nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem."

Je patrné, že nazírání uvedených soudů na daný problém není zcela totožné. Je to pochopitelné, obzvláště když přihlédneme k pozici, v jaké se oba soudy nacházejí, respektive jaké otázky řeší. Zatímco Nejvyšší soud ČR ve svém důsledku řeší spor vyplývající ze soukromoprávního vztahu, Ústavní soud ČR řeší stejnou otázku v kontextu oblasti veřejnoprávní (zrušení právního předpisu).

Přesto se však domnívám, že by se závěry obou institucí neměly tolik rozcházet, neboť jejich právní závěry jsou velmi významné pro každodenní aplikační praxi příslušných právních norem vztahující se k institutu veřejného prostranství.

UŽÍVÁNÍ VEŘEJNÉHO PROSTRANSTVÍ

Je-li pozemek označený za veřejné prostranství ve vlastnictví obce a chce-li jakýkoliv subjekt veřejné prostranství užívat způsobem, který spadá do režimu zvláštního užívání, existují dvě možnosti, jak oprávnění užívání založit.

Veřejné prostranství je možné užívat na základě rozhodnutí příslušného správního orgánu o povolení užívání (záboru) veřejného prostranství, tedy individuálního správního aktu. V rozhodnutí se zpravidla uvede lokalita s odkazem na obecně závaznou vyhlášku obce, která veřejné prostranství vymezuje, doba, po kterou se užívání povoluje, a většinou též částka za užívání (zábor) veřejného prostranství. Je zřejmé, že užívání veřejného prostranství na základě rozhodnutí (povolení) spadá do roviny veřejnoprávní.

Nelze však vyloučit, aby pozemek, který je součástí veřejného prostranství, byl užíván na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi obcí a subjektem, který má zájem veřejné prostranství užívat. Nájemní vztah svým charakterem spadá do roviny soukromoprávní. Rozhodne-li se obec, že pozemek bude užíván na základě nájemní smlouvy, spadá tento úkon do pravomoci samosprávy.

Dle mého názoru ovšem není možné hovořit o volbě ze dvou variant (buď individuální správní akt nebo nájemní smlouva), proto se nabízí otázka, zda je postup v případě užívání veřejného prostranství (pouze) prostřednictvím nájemní smlouvy správný.

Pomineme-li skutečnost, že užívání veřejného prostranství na základě správního rozhodnutí je výrazně rychlejší (není třeba vyhlašovat záměr na pronájem nemovitého majetku a následně předkládat radě obce ke schválení nájemní smlouvu), má tato otázka klíčový význam v případě povinnosti platit poplatek za užívání veřejného prostranství.

NÁJEMNÉ, NEBO TÉŽ POPLATEK

V některých obecně závazných vyhláškách je uvedeno, že má-li poplatník s obcí uzavřenou nájemní smlouvu, je osvobozen od povinnosti platit poplatek za užívání veřejného prostranství. Například obecně závazná vyhláška statutárního města Děčín č. 4/2007, o užívání veřejného prostranství, v článku 6 odst. 1 písm. d) stanoví, že "od poplatku se osvobozují umístění zařízení sloužícího pro poskytování prodeje a služeb v případech, kdy veřejné prostranství je ve vlastnictví statutárního města Děčín a majitel nebo uživatel tohoto zařízení má se statutárním městem Děčín uzavřenou nájemní smlouvu na užívání tohoto veřejného prostranství za účelem poskytování prodeje a služeb". Obdobné ustanovení lze nalézt v obecně závazné vyhlášce města Boží Dar č. 4/2007, o poplatku za užívání veřejného prostranství. Článek 7 odst. 1 uvádí, že "poplatku nepodléhá užívání veřejného prostranství, na které je uzavřena smlouva s městem Boží Dar".

Jiné obecně závazné vyhlášky smluvní vztah s obcí nezohledňují a nasnadě je tedy otázka, zda je nájemce vedle nájemného povinen platit rovněž poplatek za užívání veřejného prostranství. Odpověď na tuto otázku není vůbec jednoduchá, nicméně pravděpodobně zní ano. Obecně závazné vyhlášky totiž neoznačují nájemce jako subjekt osvobozený od poplatku; stejný názor zastávají například Stanislav Kadečka a Zdeněk Koudelka, podle nichž může obec jako vlastník vedle místního poplatku vybírat nájem či jinak označenou platbu za užívání své věci.25) Argumentem pro takové tvrzení může být fakt, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

Dalším zajímavým tvrzením je, že nájemní smlouva zakládá oprávnění pozemky užívat, kdežto poplatek za veřejné prostranství v sobě skrývá skutečnost, že konkrétní část veřejného prostranství nelze užívat ostatními subjekty, tj. že na této části veřejného prostranství je vyloučeno obecné užívání. Toto pojetí koresponduje s názorem Tomáše Langáška, který uvádí, že pokud je veřejné prostranství veřejným statkem, pak poplatek představuje odvod za omezení práv.

Souběh je opodstatněný

V případě souběhu nájemného a poplatku za užívání veřejného prostranství však získává obec dvojí plnění za "poskytování" téhož. Tento souběh má ale za určitých okolností právní i faktické opodstatnění - viz výše. Nic na tom nemůže změnit skutečnost, že jak příjmy z místních poplatků, tak příjmy z pronájmu vlastního majetku (pozemků), jsou příjmem rozpočtu obce.

Oporu pro možný souběh těchto plateb spatřuji například ve skutečnosti, že poplatek za užívání veřejného prostranství a nájemné jsou zcela odlišné instituty. Byť de facto jde o dvojí platbu za "užívání" téhož, právně tomu tak není. Umístěním reklamy či novinového stánku přechází subjekt do režimu zvláštního užívání veřejného prostranství, pro který zákon stanoví jasná pravidla (např. platit poplatek). Pokud pozemek označený za veřejné prostranství není ve vlastnictví subjektu, může mu zároveň vyvstat povinnost platit za užívání pozemku jeho vlastníkovi nájemné. Pokud je tímto vlastníkem obec, naplňuje pak své oprávnění vycházející z vlastnického práva.

Další podpůrný argument lze nalézt v rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 35/06. V bodě 40 odůvodnění se Ústavní soud ČR zabýval otázkou, zda je možné některé činnosti (táboření, stanování, rozdělávání ohně) zakázat pouze na veřejných prostranstvích ve vlastnictví obce (nikoliv tedy na veřejných prostranstvích ve vlastnictví třetích osob). Ústavní soud ČR konstatuje, "že takové omezování může vést ke kolizi s ústavní garancí rovnosti vlastnického práva a jeho ochrany, když praktickým (a nezamýšleným) důsledkem tohoto názoru je vyšší míra ochrany vlastnického práva obce na rozdíl od ochrany, kterou právní řád poskytuje jiným vlastníkům". To ve svém důsledku znamená, že by vlastnické právo obce mohlo požívat vyšší míry ochrany, než kterou právní řád poskytuje jiným vlastníkům. Je nutné mít paměti, že vlastnické právo je ovládáno zásadou rovnosti - má totiž stejnou ochranu a stejné ústavní, resp. zákonné záruky. Proto Ústavní soud ČR v uvedeném rozhodnutí dále doplňuje, že "zatímco jiní vlastníci se proti neoprávněným zásahům do svého vlastnického práva mohou bránit pouze soukromoprávní (typicky negatorní) žalobou, obec může určité neoprávněné zásahy do svého vlastnického práva (např. stanování a táboření na jejích pozemcích) zakázat vlastní obecně závaznou vyhláškou a vlastním systémem kontroly a sankcionování".

K souběhu plateb lze uzavřít, že nikomu (ani obci) nelze upírat možnost poskytnout vlastní věc někomu dalšímu za úplatu; jinak by šlo o porušení zásady rovnosti vlastnického práva. Pozemek označený za veřejné prostranství lze tedy případně užívat i na základě nájemní smlouvy mezi obcí a subjektem, tato smlouva však nemá žádný vliv na povinnost subjektu platit místní poplatek za užívání veřejného prostranství obci.

KDYŽ VLASTNÍKEM POZEMKU NENÍ OBEC

Jiná situace může nastat, je-li vlastníkem veřejného prostranství třetí osoba (tj. osoba odlišná od subjektu nebo obce). Zde subjekt uzavře s vlastníkem pozemku nájemní smlouvu, jejímž předmětem je užívání jeho pozemku. Kromě nájemného vlastníkovi pozemku je tak subjekt povinen platit obci místní poplatek za užívání veřejného prostranství. Jinak řečeno - nájemní smlouva mezi subjektem a vlastníkem pozemku nemá žádný vliv na výměr poplatku za užívání veřejného prostranství, který subjektu vyměří obec.

Stejný názor zastávají i Stanislav Kadečka i Zdeněk Koudelka, kteří shodně uvádějí, že poplatek za užívání veřejného prostranství nenahrazuje dohodu s vlastníkem a ani případnou další soukromoprávní platbu.

Z některých obecně závazných vyhlášek

Možné řešení uvedené situace lze nalézt v již zmiňované obecně závazné vyhlášce statutárního města Děčín č. 4/2007, o užívání veřejného prostranství, či obecně závazné vyhlášce statutárního města Brna č. 33/2005, o místních poplatcích.

Obecně závazná vyhláška města Děčín v článku 6 odst. 2 stanoví, že "úlevy (z místního poplatku) se poskytují ve výši 50% v případech, kdy veřejné prostranství, které slouží pro poskytování prodeje a služeb, není ve vlastnictví statutárního města Děčín a majitel nebo uživatel zařízení sloužícího pro tento účel je současně vlastníkem nebo má s vlastníkem tohoto prostranství uzavřenou nájemní smlouvu".

Obecně závazná vyhláška statutárního města Brna v článku 12.1. určuje, že "poplatek za užívání veřejného prostranství neplatí vlastník pozemku nebo jeho nájemce, který má s vlastníkem pozemku uzavřenou smlouvu o pronájmu. Poplatku za užívání veřejného prostranství spočívajícímu ve vyhrazení trvalého parkovacího místa nepodléhají osoby zdravotně postižené a statutární město Brno."

Poměrně zajímavým ustanovením je článek 5 odst. 6 obecně závazné vyhlášky města Kutná Hora č. 14/2004, o místních poplatcích, který určuje, že "z akcí, na které je s Městem Kutná Hora uzavřena smlouva o pronájmu veřejného prostranství, se poplatek neplatí (např. filmování, trhy, pouť, cirkusy)". Pokud tedy subjekt uzavře s městem Kutná Hora smlouvu, jejímž předmětem je pronájem určité části pozemku (označeného za veřejné prostranství) za účelem umístění např. cirkusu, nemusí tento subjekt platit poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství.

Jiným, neméně zajímavým ustanovením je článek 10 odst. 2 písm. h) obecně závazné vyhlášky Města Prostějov č. 6/2005, o místním poplatku za užívání veřejného prostranství, jenž stanoví, že "od poplatku jsou osvobozeni ti poplatníci, kteří užívají veřejné prostranství na pozemcích, jejichž vlastníkem není Město Prostějov".

Formulace zmiňovaných vyhlášek "s vlastníkem tohoto prostranství uzavřenou nájemní smlouvu", respektive "má s vlastníkem pozemku uzavřenou smlouvu o pronájmu", pamatuje na situaci, kdy subjekt uzavře nájemní smlouvu, na základě které je oprávněn užívat část pozemku označeného za veřejné prostranství. Řeší tak případný souběh plateb (platba za užívání veřejného prostranství na základě nájemní smlouvy a současně na základě správního rozhodnutí) a zároveň stav, kdy je vlastníkem příslušného pozemku označeného za veřejné prostranství třetí osoba. Díky takto formulovanému ustanovení je subjekt povinen platit pouze nájemné či jinak pojmenovanou platbu vyplývající ze smlouvy mezi ním a vlastníkem pozemku označeného za veřejné prostranství.

BEZDŮVODNÉ OBOHACENÍ OBCE VERSUS "BOLESTNÉ"

Vezmeme-li v úvahu výše zmíněný výklad Nejvyššího soudu ČR, není však situace, i přes uvedené, vůbec jednoduchá.

Připomeňme, že v případě neexistence smlouvy upravující vztah mezi obcí a vlastníkem pozemku vzniká na straně obce bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, neboť, i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (vlastníka pozemku) bylo poskytováno bezplatně.

Pokud by však vlastník pozemku uzavřel smlouvu s obcí (jak uvádí Nejvyšší soud ČR) a současně nájemní smlouvu se třetím subjektem, přijímal by dvě platby: jednu od subjektu na základě nájemní smlouvy a druhou od obce na základě smlouvy, která by vymezovala užívání veřejného prostranství ve vztahu mezi vlastníkem pozemku a obcí.

Na jedné straně tedy vlastník své vlastnické právo nerealizuje, na druhé straně však ano (věc pronajímá někomu jinému) a ještě je oprávněn od obce přijímat jakési "bolestné"- určitou náhradu za omezení jeho vlastnického práva. Opravdu paradoxní situace, avšak v intencích výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR nikoliv nereálná.

 

Z několika nastíněných problémů považuji za nejproblematičtější otázky spojené s nájemní smlouvou.

Současnou praxi, kdy je na základě různorodých textů obecně závazných vyhlášek možné, aby byl v jednom místě subjekt (v případě, že má s obcí uzavřenou nájemní smlouvu) od povinnosti platit poplatek za užívání veřejného prostranství osvobozen a na jiném musel platit jak poplatek, tak i nájemné, totiž pokládám s ohledem na právní jistotu subjektu, který hodlá veřejné prostranství užívat, za naprosto nepřijatelnou. Do budoucnosti by proto tato otázka měla být uspokojivě a jednoznačně vyřešena.

 


 

Zdroj: http://pravniradce.ihned.cz/c1-26786380-zpoplatneni-verejneho-prostranstvi