Ust. § 216 zákoníku práce říká, že jen do výše dvacetinásobku stanovené týdenní pracovní doby nebo dvacetinásobku kratší týdenní pracovní doby se pro účely dovolené považuje za výkon práce doba zameškaná v témže kalendářním roce z důvodu
a) dočasné pracovní neschopnosti, s výjimkou pracovní neschopnosti vzniklé v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání,
b) karantény nařízené podle jiného právního předpisu,
c) čerpání rodičovské dovolené, s výjimkou doby, po kterou zaměstnanec čerpá rodičovskou dovolenou do doby, po kterou je zaměstnankyně oprávněna čerpat mateřskou dovolenou,
d) jiných důležitých osobních překážek v práci podle
§ 199, s výjimkou překážek uvedených v prováděcím právním předpisu podle
§ 199 odst. 2.
Za výkon práce se pro účely dovolené považuje doba překážek v práci uvedených v odstavci 2 pouze tehdy, jestliže zaměstnanec mimo dobu jejich trvání v kalendářním roce odpracoval alespoň dvanáctinásobek stanovené týdenní pracovní doby nebo dvanáctinásobek kratší týdenní pracovní doby.
Z výše uvedeného vyplývá, že pokud zaměstnanec neodpracoval potřebnou pracovní dobu, protože po celou dobu byl v pracovní neschopnosti, nárok na dovolenou nevzniká.
