Počet stránek ve webu: 33.658

popis obrázku

Vaše bezplatná právní poradna
má nové logo a vzhled.
Původní vzhled webu byl tento:

Pomohla Vám poradna? Pomozte poradně darem uhradit služby jejích právníků.
Číslo bankovního účtu: 258752592 / 0300 . Děkujeme! Financování poradny - info.

Se vrůstajícími technickými možnostmi přibývá případů, kdy jsou orgánům veřejné moci pro účely dokazování předkládány důkazy v podobě zvukových či obrazových záznamů, pořízených např. mobilními telefony. Rád bych se zamyslel nad použitelností audio a video nahrávek jako důkazu, v posledku především v přestupkovém řízení, jímž se převážně zabývám. Judikatura je převážně občanskoprávní a trestněprávní, a správní soudy se k tomuto problému dosud jednoznačně nevyjadřovaly, čímž je má úvaha do značné míry limitována.

Snad z diskuze, kterou už k tématu otevřel dr. Kűhn a k níž se tímto pokouším přispět, vzejdou další názory, které by situaci vyjasnily.

V přestupkovém řízení se lze s audio a video nahrávkami setkat relativně často, totéž myslím platí i pro trestní a občanskoprávní řízení. Tyto důkazy bývají nezřídka bez námitek přijímány, někdy je dokonce jejich získání výslovně doporučováno, zejména v případech, kde dochází deliktu pouze „mezi čtyřma očima“ a jiných důkazů, např. svědeckých výpovědí nezúčastněných osob, se nedostává. Nikdo se příliš nezabývá otázkou jejich přípustnosti, resp. se o této otázce raději mlčí.

Problém nastává, když pachatel nechce „prodat kůži lacino“, a namítá nepřípustnost takového důkazu, byl-li získán bez jeho vědomí či souhlasu, nebo byl-li bez jeho souhlasu takový důkaz použit. Orgány veřejné moci, působící v první linii, někdy na tuto argumentaci přistoupí, a důkaz odmítnou. Samozřejmě k velké frustraci osob postižených deliktem, které se prostřednictvím záznamu pokoušely prokázat pravdivost svých tvrzení nebo oprávněnost svých nároků. Otázkou je, zda je takový přístup udržitelný a zda je otrocký výklad použitelnosti důkazů s ohledem na znění § 12 odst. 1 občanského zákoníku („OZ“) jediný možný a obecně akceptovatelný.
Ustanovení § 12 odst. 1 OZ ostatně neplatí bezvýjimečně, neboť v ustanovení § 12 odst. 2 a 3 OZ z pravidla vysloveného v prvním odstavci zakotvují určité výjimky pro případy zákonné úřední licence a pro případy vědecké, pedagogické, umělecké a zpravodajské licence.

Otázkou je, zda výčet zmíněných výjimek, resp. „licencí“, je výčtem taxativním a uzavřeným, nebo zda lze připustit ještě další výjimky. Jinými slovy otázka stojí také tak, zda § 12 OZ jen v obecných rysech nerozvádí rozsah ochrany soukromí a ochrany osobnosti s tím, že v některých případech pouze výslovně konkretizuje meze této ochrany s ohledem na jiné legitimní zájmy, které mohou být se zájmem na ochraně soukromí a osobnosti (cti, dobrého jména, listovního tajemství atd.) v rozporu, aniž by ale vylučoval i existenci jiných případů, kde se jiné legitimní zájmy s osobnostními právy také mohou dostat do kolize. Domnívám se, že takový výklad není vyloučen – práva chráněná § 12 odst. 1 OZ vyplývají přímo z norem ústavních a není myslím nezbytně nutné každý konkrétní případ kolize ústavních práv na zákonné úrovni upravovat.

Soustředíme-li se na to, co zákonodárce považoval za důležité na zákonné úrovni řešit, tak na prvním místě stojí zájem státu, resp. veřejné moci (§ 12 odst. 2 OZ), na druhém místě (§ 12 odst. 3 OZ) pak zákonodárce připouští i relevanci zájmu na rozvoji vědeckého bádání, rozvoji umění či informování veřejnosti (které ovšem svým významem také přesahují zájem pouhého jednotlivce). Zájmy ryze individuálního charakteru, ale ani jinými zájmy smíšeného charakteru (např. zájem na prokázání deliktu, zasahující do sféry soukromé i veřejné) se už zákonodárce nezabývá, což snad lze přičíst i době vzniku OZ.

Dle mého názoru to nevylučuje individuální řešení dalších kolizí různých zájmů, třeba mezi zájmem na ochraně soukromí a zájmem na objasnění civilního, trestního nebo správního deliktu, kdy výsledkem může být závěr, že písemnosti osobní povahy, obrazové snímky apod. smějí být pořízeny nebo použity i bez svolení osoby, jíž se týkají, a to s ohledem na konkrétní okolnosti, např. nízkou intenzitu zásahu do soukromí, a vážné důvody či důležité zájmy, kterými je tento zásah ospravedlňován.
Nízkou intenzitu zásahu do soukromí jistě dovodíme, budeme-li např. zaznamenávat pachatele závažné trestného činu konaného na veřejnosti, kdy případnou obranu skrze § 12 odst. 1 OZ dle zdravého rozumu zhodnotíme jako drzost, neboť (odhlédněme teď od presumpce neviny) pachatel si nárokuje právo porušovat práva druhých, ale dovolává se vlastních práv, aby jeho protiprávní jednání nebylo prokázáno a potrestáno.
Zamysleme se i nad rozdílem mezi zaznamenáním deliktu na trvalém médiu (paměť kamery, diktafonu, mobilního telefonu), a „záznamem“ v lidské paměti svědka, který delikt současně nahrává. Záznam kamery a jeho další reprodukce je v zásadě nepřípustná, reprodukce „záznamu“ události z paměti prostřednictvím svědectví přípustná je. Demagogicky se mohu tázat – zakážeme svědkům i vidět, aby nezasahovali do práv pachatele? Nebo je to nesmysl (samozřejmě), a pak musí být přípustné uchovávání „svědectví“ o určité skutečnosti i jinými prostředky (trvalejšími)?
Zneužitelnost záznamu na trvalém médiu je samozřejmě podstatně snazší než u pouhého zapamatování si určité události, a naopak ani ústní či jiná reprodukce, o paměť se opírající, není, co se přípustnosti dalšího šíření týče, zcela bezbřehá, ale je opět omezena osobnostními právy. Otázkou ale je, zda je nutno ihned od začátku zneužití trvalé nahrávky presumovat, a proto zakázat i její pouhé pořízení, a následně pro jistotu zakázat pro futuro i její použití (myslím, že nikoliv zneužití) např. v soudním či správním řízení.

Řešení přípustnosti pořízení a následně i šíření nebo reprodukce záznamu se tak nejspíš musí odvíjet od konkrétních okolností, a to především od účelu pořizování (příp. následného šíření či jiného použití) záznamů. Přípustnost pořízení (a dalšího použití) záznamu, podmíněná kvalifikovaným účelem takového jednání, je ostatně zakotvena i ve zmiňovaných ustanovením § 12 odst. 2 a 3 OZ. Tím se vracíme k důvodům, byť v zákoně neuvedeným, které by mohly zásah do osobnostních práv ospravedlnit.

Takovým důvodem může být dle mého názoru např. zájem na objasnění určitého deliktu.V extrémním případě záznamu vraždy nejspíš nebudeme argumentovat zásahem do osobnostních práv pachatele, ale s odkazem na princip proporcionality dovodíme, že pořízení i použití záznamu je přípustné, neboť zde stojí zájem významnější než ochrana osobnostních práv, a to prokázat závažný trestný čin, potažmo potrestat pachatele takového činu, nebo se – bude-li to možné – podobnými úvahami ani zabývat nebudeme, protože „to dá rozum“.

Zmiňme ale i subtilnější úvahu o tom, zda lze argumentovat zájmem na prokázání závažného deliktu, když jsme samotný delikt ještě neprokázali, a s ohledem na zákaz presumpce viny se tedy o základ našeho zdůvodnění přípustnosti pořízení záznamu nemůžeme opřít – pak by se muselo argumentovat zájmem obecným, nezávislým na okolnostech údajného deliktu, definovaným nejlépe v podobě další, „důkazní“, licence uvedené přímo v zákoně, jinak vždy budeme stále v nejistotě, zda pořízení a použití záznamu později obstojí. (Pokud ale vycházíme z předpokladu, že § 12 odst. 2 a zejména 3 pouze deklaruje něco, co je z podstaty věci dovoditelné i bez příslušného ustanovení zákona, bude další licence jen zákonnou berličkou usnadňující řešení konfliktu dvou zájmů, ale nikoliv řešením v rovině ústavní, k níž se stále musíme vracet.)

Opustíme-li úvahy de lege ferenda, resp. „co by, kdyby“, a vrátíme-li se k onomu extrémnímu případu vraždy, nejspíš uznáme, že odmítat důkaz záznamem vražedného jednání není namístě. Otázkou je, nakolik tento závěr platí u méně vyhrocených případů – méně závažné trestné činy, civilní věci, přestupky. Nezbude asi než poměřovat, nakolik je zásah do osobnostních práv přípustný v porovnání s významem chráněného zájmu, kterým je zásah odůvodňován a ospravedlňován. Jako orgán, mající zájem „chytit lumpa“, resp. „mít lumpa na lopatě“, si asi převahu zájmu na objasnění deliktu vždycky zdůvodním. Ostatně zákonem výslovně upřednostněný zájem na rozvoji umění či na informování občanů v tom kterém médiu myslím z abstraktního hlediska také nestojí kdovíjak vysoko. V konečném fázi ale nebude záviset na mém účelovém výkladu, příp. ani na mé sebelépe míněné snaze najít onu hranici přípustnosti, ale na tom, jak věc posoudí soudy.

Jak už bylo zmíněno, soudy nejsou v posuzování přípustnosti důkazů pořízených či použitých bez souhlasu či svolení osoby, jíž se záznam týká, jednotné. Zároveň lze ale v jejich přístupu vysledovat min. tři způsoby, jak se s „nezákonností“ důkazu vypořádat. Do první skupiny lze zařadit ty judikáty, kde se soud striktně drží textu OZ, a důkaz jako nepřípustný odmítne. Druhý přístup se pokouší formálně držet textu zákona, avšak zužujícím výkladem jeho praktický dopad omezuje, např. restriktivním výkladem pojmu soukromí. Třetí přístup už striktní znění § 12 OZ obchází či přímo prolamuje, a nad rámec § 12 OZ dovozuje další podmínky, za nichž lze záznam použít

V kusém přehledu judikatury vypořádávající se s použitím záznamů projevů osobní povahy jako důkazu začněme soudní stolicí nejpovolanější, tedy Ústavním soudem, konkrétně jeho nálezem sp.zn. I. ÚS 191/05.

Ústavní soud v tomto nálezu (týkající se civilní věci) úvodem odkazuje na svůj dřívější nález sp.zn. II. ÚS 502/2000, v němž je vyslovena obezná teze, že soukromí člověka je hodno ochrany ve smyslu čl. 13 Listiny nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i ve vztahu k údajům o volaných číslech, datu čase hovoru atd. Jestliže ústavní pořádek ČR připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Ústavní soud dále konstatuje, že v posuzované věci se o takový zájem nejedná a je třeba posoudit, zda jde o zásah do ústavních práv jiných osob, a zda tento zájem převažuje nad zájmem na ochraně tajemství dopravovaných zpráv. Pokračuje pak připuštěním omezení základních práv či svobod, byť ústavní úprava jejich omezení mnohdy nepředpokládá, i v případě jejich kolize. Při úvaze o prioritě jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv je však nutno zkoumat, zda byly využity všechny možnosti minimalizace zásahu do práv druhého. Při střetu základních práv, stojících na stejné úrovni, je pak věcí soudů, aby vážily, zda jednomu právu nebyla neodůvodněně dána přednost před právem druhým.

Ústavní soud zároveň v textu nálezu považuje za nepochybné, že každý má právo zaznamenávat vlastní telefonické hovory, neboť existuje obecná povědomost o tom, že telefonát může být technickou cestou druhým účastníkem zaznamenán. Pokud pak volající přesto telefonát za těchto předpokladů uskutečňuje, lze dovozovat, že tím konkludentně souhlasí i s možným pořízením zvukového záznamu telefonátu. Pořízení záznamu však Ústavní soud odděluje od jeho použití, když odmítá, že by provedení důkazu v občanském soudním řízení záznamem telefonického hovoru proti vůli volajícího bylo možno odůvodnit zákonnou úřední licencí dle § 12 odst. 2 OZ. Za projev úřední licence nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem nebo jiným orgánem státu, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon. Pokračuje konstatováním, že záznam telefonického hovoru je záznamem projevů osobní povahy a takový záznam může být proto použit (i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru.
Ústavní soud pak uzavírá, že pokud soudy připustily provedení důkazu přečtením záznamu telefonických hovorů proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru, došlo tím k zásahu do jeho základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem podle čl. 13 Listiny, a důsledně vzato i do základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a důkaz jako takový je třeba považovat za nepřípustný.

V nálezu lze mít za potěšující připuštění relevance zájmu na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány, z čehož lze dovodit přípustnost pořizování a použití záznamu projevů osobní povahu pro účely dokazování v trestním řízení, čímž se Ústavní soud blíží výše zmíněnému „třetímu“ přístupu prolamujícímu striktní vymezení § 12 OZ. Úvahami nad přípustností pořízení záznamu telefonátu, neboť si je každý údajně vědom možnosti, že hovor bude nahráván, se pak Ústavní soud blíží výše zmíněnému šalamounskému „druhému“ přístupu, kdy je formálně zákon dodržen, avšak je tak trochu obejit restriktivním výkladem tak, že pořízení záznamu je možné, neboť je předpokládán konkludentní souhlas nahrávané osoby. Závěr je však už velmi přísný („první“ výše zmíněný přístup), kdy další použití záznamu (bez souhlasu nahrávané osoby) je už rezolutně odmítnuto.
Otázkou mimo jiné je, v čem se trestní řízení tolik liší od civilního, aby pro ně platily odlišná pravidla pro přípustnost důkazů (trestným činem může být spáchán i civilní delikt a naopak, sama hranice mezi trestným činem a deliktem dle civilního práva navíc může být neostrá a v čase se mění). Považuji za sporné, aby trestný čin směl být prokazován širším okruhem důkazů než civilní delikt, jímž může být způsobena i podstatně vyšší materiální či jiná škoda. Stát a zájem společnosti (resp. „vrchnosti“) jako by stál výše než zájem „pouhé“ fyzické osoby, resp. osoby sledující soukromé, nikoliv „vyšší“, zájmy.

Diskutabilní je i výklad o přípustnosti nahrávání telefonátů, jsem-li si údajně vědom, že mohu být nahráván – osobně jsem nikdy nepoužíval telefon s nahrávacím zařízením ani nepředpokládám, že ve svých běžných rozhovorech budu někým nahráván (a nesouhlasil bych s tím). Naopak technické možnosti připouštějí, abych (budu-li chtít) nahrával i jakékoliv jiné osobní projevy, kdy bych mohl vyslovit podobnou úvahu, že přece každý si musí být vědom toho, že kdykoliv a kdekoliv může být nahráván (lumpové nedobrovolně figurující v různých investigativních reportáží by mohli vyprávět).

Jinak za vyústění nálezu lze považovat závěr, že samotné nahrávání telefonického hovoru je přípustné, důkaz tímto záznamem však lze provést (v občanském soudním řízení) jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem hovoru. Tímto závěrem argumentuje např. i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí (o dovolání v civilní věci) sp.zn. 22 Cdo 4172/2007. Tato kombinace „šalamounského“ a striktního výkladu § 12 odst. 1 OZ však ve výsledku nepřináší zásadní posun, pouze přenáší rozhodný okamžik spočívající v projevení výslovného souhlasu s důkazem (jeho použitím) až do řízení před soudem. Je-li záznam pro nahrávanou osobu „nevýhodný“, těžko lze očekávat její souhlas.

Za druhé podstatné vyústění nálezu (resp. spíše nálezu dřívějšího, a to nálezu sp.zn. II. ÚS 502/2000, na nějž je odkazováno) pak lze považovat připuštění použití záznamů osobní povahy pro účely trestního řízení. Tímto východiskem se de facto řídil např. Nejvyšší soud v trestní věci sp.zn. 5 Tdo 229/2008. Ten nejdříve odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 396/04, v němž je vysloven právní názor, podle nějž lze využít zvukový záznam jako podpůrný důkaz k prokázání věrohodnosti ve věci vypovídajících svědkům. K procesní použitelnosti zvukových záznamů v trestním řízení pak Nejvyšší soud dále odkazuje na svůj judikát publikovaný pod č. 55/2001 Sb.rozh.tr., dle nějž je třeba rozlišovat odposlechy telekomunikačního provozu, jejichž provádění v rámci trestního řízení je v zákoně přesně upraveno, od pořizování magnetofonových nahrávek rozhovorů. Jestliže tedy zvukový záznam není pořízen orgánem činným v trestním řízení, nelze požadovat splnění zákonem přesně vymezeného postupu a podmínek, za nichž k takovému opatření důkazu může dojít. (Dodejme, že přípustnost důkazu je zde dovozována pouze ze skutečnosti, že trestní řád stanovuje striktní pravidla pro odposlechy pořizované orgány činnými v trestním řízení, nikoliv už pro „odposlechy“ pořizované soukromou osobou – o občanském zákoníku a pravidlech v něm zmíněných se však jaksi mlčí.)

Příkladem přístupu, kdy je restriktivním výkladem omezován dopad § 12 OZ na použitelnost záznamů projevů osobní povahy v soudním řízení (aniž by tentokrát bylo odkazováno na specifika trestního řízení), tedy shora zmíněného „druhého“ přístupu, budiž např. usnesení Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 28/04.
V daném případě Ústavní soud na základě podané stížnosti posuzoval trestní věc, v níž se stěžovatel domáhal po Ústavním soudu, aby zakázal soudu provést důkaz magnetofonovým a písemným záznamem telekomunikačního provozu uskutečněného mezi telefonní stanicí operačního střediska policie se stěžovatelem, a tento záznam vyřadil ze spisu a zničil.

Ústavní soud zhodnotil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když dospěl k závěru, že přítomnost magnetofonového záznamu a jeho písemného přepisu v trestním spise a rovněž i jeho provedení jako důkazu nejsou způsobilé zasáhnout do stěžovatelových základních práv na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života nebo porušit listovní tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů. Svůj závěr Ústavní soud zdůvodnil tak, že právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života se zpravidla vztahuje na případy zásahů do soukromé a rodinné sféry, v nichž jednotlivec projevuje svou osobnost svobodně a autonomně. V této sféře se však jedinec neocitá za situace, kdy – ač v prostředí soukromém či rodinném – vystupuje či plní funkce veřejného charakteru. Rovněž tajemství zpráv podávaných telefonem nelze vztahovat na úkony, které jsou svou povahou úkony služebními.

Ústavní soud se tedy vůbec nezabýval otázkou charakteru řízení, v němž měl být důkaz záznamem telefonátu proveden, ale soustředil se na okolnosti jeho získání, kdy telefonát policistovi ve službě, byť na soukromou telefonní stanici, a to z operačního střediska, kde byly všechny hovory dle interních norem pro účely kontroly nahrávány, vylučoval soukromý charakter hovoru a procesní nepoužitelnost záznamu hovoru jako důkazu pro údajný zásah do soukromí.

Dalším příkladem restriktivního výkladu § 12 odst. 1 OZ je rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 64/2004, týkající se civilní věci, kde se konstatuje, že hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy a důkaz zvukovým záznamem takového hovoru proto není v občanském soudním řízení nepřípustný.
Žalovaný opřel důvodnost svého dovolání mj. o skutečnost, že odvolací soud řešil otázku přípustnosti nezákonně opatřeného důkazu v rozporu s tím, jak je tato otázka řešena dovolacím soudem, např. v jeho rozhodnutí 21 Cdo 1009/98 (závěr judikátu je takový, že soud neprovede důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby).

Dle Nejvyšší soudu však osobní povahu zpravidla nemají projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti. V daném případě byl zvukový záznam přijatý jako důkaz záznamem jednání společníků obchodní společnosti o jejích problémech. Za těchto okolností proto dle Nejvyššího soudu nelze projevy účastníků hovoru považovat za projevy osobní povahy. Nemohlo proto dojít ani k zásahu do osobnostních práv žalovaného ve smyslu § 12 odst. 1 OZ a důkaz tímto záznamem v občanském soudním řízení není, z hlediska způsobu pořízení tohoto důkazu, nepřípustný.

Nejpříměji se k možnosti použití záznamů projevů druhých osob bez jejich souhlasu postavil Nejvyšší soud ve svém usnesení (týkajícím se trestní věci) sp.zn. 5 Tdo 459/2007, kde uvedl, že s ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 trestního řádu zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán, kdy ustanovení § 88 trestního řádu se zde neuplatní, a to ani analogicky. Nejvyšší soud však dodává, že přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud pak dodává, že významnou okolností v takových případech bude především to, zda důkaz v podobě tohoto zvukového záznamu stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo zda má soud k dispozici i jiné důkazy, které významným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě. V daném trestním řízení je rozhodné, že zpochybňovaný zvukový záznam nebyl rozhodně stěžejním důkazem.

Jako další příklad přímého postavení se k otázce přípustnosti důkazů nahrávkou, pořízenou bez souhlasu nahrávané osoby, lze také zmínit výše už představené nálezy Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 191/05. a sp.zn. II. ÚS 502/2000, které k licencím dle § 12 OZ de facto přiřazují ještě nezbytnost danou obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány.

Jak z výše uvedeného vyplývá, lze přes rozpory v judikatuře a praxi alespoň vysledovat určité tendence v posuzování otázky přípustnosti audio a video-záznamů jako důkazu. V civilních věcech jsou takové důkazy v zásadě odmítány, byť se v některých případech judikatura pokouší o restriktivnější výklady § 12 odst. 1 OZ. V trestním řízení lze vysledovat intenzivnější snahu o připouštění nahrávek jako důkazu, na pomoc jsou brány opět buď restriktivní výklady § 12 odst. 1 OZ, nebo argumenty o použitelnosti nahrávek, nepořídil-li je sám orgán činný v trestním řízení, nebo je argumentováno přímo výklady, které tvrdí, že takové důkazy nelze a priori odmítat a je třeba např. zvažovat míru zásahu do soukromí a další relevantní okolnosti, tedy řídit se zásadou proporcionality.

Nevím však o žádné judikatuře, která by se výslovně zabývala použitelností audio a video-nahrávek, pořízených soukromou osobou bez svolení nahrávané osoby, ve správním řízení, a speciálně pak v řízení přestupkovém (příp. obecně v řízení o správním deliktu). Dohledal jsem pouze civilní judikát dostupný v Aspi pod zn. (Rc) 23 C 3/97, kde se mj. uvádí, že „žádný zákon neopravňuje občany k tomu, aby si mohli opatřovat důkazy pro účely správního, přestupkového, soudního či jiného řízení zachycováním projevů jiných fyzických osob osobní povahy, a to i přes ustanovení procesních předpisů o tom, že za důkaz mohou v řízení sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (…)“. Tedy i kdyby Vás na nože brali, ne abyste si to zaznamenávali, zlobiví občané!

Otázka použitelnosti nahrávek ve vztahu ke správnímu, potažmo přestupkovému, řízení dle mého názoru zatím stále čeká na rozhodnutí. Ač Nejvyšší správní soud klade na přestupkové řízení stejné nároky jako na řízení trestní, nevím, jak by přípustnost nahrávek jako důkazu v řízení přestupkovém, nikoliv trestním, posoudil, a zda by vedle procesních povinností přiznal správním orgánům i odpovídající „procesní možnosti“.

Shora totiž přestupek vždy vypadá bagatelně, někdy však může jít o hodně a důkaz nahrávkou může být velmi důležitý (např. tam, kde z povahy věci nejsou svědkové – např. u většiny případů domácího násilí). Ale i tam, kde o hodně nejde (např. lump láme stromek na náměstí, močí sousedovi na nové auto či vyhrožuje trafikantovi) se domnívám, že odkazovat na ochranu projevů soukromé povahy je chucpe. Myslím, že zákon má chránit soukromí, nikoliv porušování zákona a „nerušený výkon“ protiprávního jednání.

Doufám proto do budoucna spíše ve zdravý rozum, a snad ne marně. Do doby, než se nějaký ten judikát urodí, zdvořile žádám o názory na výše nastíněnou problematiku, příp. o praktické rady, jak zatím s důkazy audio a video-nahrávkami, pořízenými bez vědomí či souhlasu nahrávaných, (zejména v přestupkovém řízení) naložit.

 

V rozšířené verzi ve formátu pdf je článek ke stažení na konci stránky zde nebo ve formátu html s aktualizací judikatury a literatury zde.

 

Zdroj: jinepravo.cz
Autor textu: Mgr. Jan Potměšil

Přihlášení do webu