Počet stránek ve webu: 39.266

Pomohla Vám poradna? Pomozte poradně darem uhradit služby jejích právníků.
Číslo bankovního účtu: 2500220711 / 2010 . Děkujeme! Financování poradny - info.
1 1 1 1 1 Hodnocení 0.00 (0 hlasů)

1.1.2014 mělo být přelomové datum v českém zdravotnictví, aspoň co se nemocnic a lékařských pohotovostních služeb týká. Toho dne mělo skončit to, co považovaly generace nemocničních lékařů za nemožné – stovky a stovky hodin navíc strávených každý rok v nemocnici o nocích, víkendech a svátcích. Nestalo se tak. Proč se tak nestalo? Pro pochopení začnu krátkým exkurzem do historie.

Problém přetěžování pracovníků určitých profesí není nijak nový a není divu, že se jím zabývala i Evropská unie. Výsledkem byl dokument nazvaný „SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby“ (kompletní znění je k dispozici na http://www.mpsv.cz/files/clanky/1425/sr_2003_088.pdf ). Pro lékaře je tento dokument zásadní tím, že mj. jasně stanoví maximální délku pracovní doby na 40 hodin týdně + maximálně 8 hodin 1 přesčasů. Toto nařízení samozřejmě neplatilo hned, členské státy dostaly pět let na jeho zavedení a tato doba se počítala až od data zakotvení  této směrnice do zákonů příslušné země. Po tuto přechodnou dobu byla stanovena týdenní pracovní doba ve zdravotnictví včetně přesčasů na 56 (resp. 60 pro RZS) hodin týdně. Protože Česká republika zohlednila tuto směrnici ve svých zákonech až v nejzazším možném termínu (v roce 2008), získala celkem 10 let na přípravu. Deset let je dlouhá doba. Za tu dobu vyroste celá jedna generace kvalifikovaných lékařů, tedy je na vyřešení problému dost času. Stačí pouze zjistit, kolik lékařů a v jakých oborech bude potřeba, kolik to bude stát a začít to realizovat. To bychom ale nesměli být v Česku. Místo cílené přípravy lékařů a zajištění finančních prostředků pro příští léta došlo k totálnímu rozkladu specializačního vzdělávání, rozvrácení sítě nemocnic a trvalému finančnímu přidušování celého sektoru. Vlády se k tomuto problému stavěly dle hesla „po nás potopa“. Pokud někdo problém připomněl, byl označen za šiřitele poplašné zprávy. Šance k řešení byly promrhány. Dohoda, kterou skončil protest „Děkujeme, odcházíme“, s omezením přesčasové práce počítala. Byla ale ze strany státu porušena. Od vlády jsme opakovaně slýchali, že žádný problém s přesčasy neexistuje. Toto tvrzení je pro zdejší Kocourkov typické. Fakticky (z pohledu pracovního práva) je problém obrovský, ale „úředně“ vlastně skoro není.

Už dosavadní stávající úprava (56 hodin týdně) byla porušována a různě obcházena. Státní statistiky o množství přesčasové práce v nemocnicích jsou zcela irelevantní, protože výkazy práce v nemocnicích jsou pravděpodobně více vzdálené skutečnosti nežli daňová přiznání Romana Janouška.

Je příznačné, že o problému se začalo ve sdělovacích prostředcích velmi opatrně mluvit až poté, co skončil ministr Heger, do té doby šlo o absolutní tabu. Ostatně ministr Heger svojí personální vyhláškou situaci pouze dále výrazně zhoršil. Na druhou stranu je třeba přiznat, že lékařská komunita také nese svůj díl viny. Dohoda o navýšení základních platů nebyla dodržena a odměny za služby tvoří až polovinu příjmu nemocničních lékařů. Řada lékařů tedy z ekonomických důvodů akceptuje neustálé přetěžování. Většinou do prvního infarktu. Mnohem větší medvědí službu lékařskému stavu ale v téhle oblasti udělali někteří mediálně známí odborníci.

Veřejnost žije v domnění, že lékař je zvláštní živočišný druh, či spíše robot, který nemusí spát, nemusí jíst, a který funguje klidně 100 hodin v kuse bez chybičky. Prohlášení typu „za osm hodin práce denně se ještě nikdo – zde dosaď libovolný obor – nenaučil“ toto jen přiživují. Přitom jsou zcela nepravdivá. Právě neustálé přetěžování a likvidace osobního života spolu s chaotickým systémem specializačního vzdělávání vyhání mladé lékaře z ČR možná více než nízké platy nebo mzdy.
To, že se o problému konečně pravdivě informuje, ale neznamená, že se pracuje na jeho řešení. Situaci navíc zhoršuje to, že přesčasy jsou řešeny (rozuměj – zákon je obcházen) mnoha různými způsoby. Jen s lehkou nadsázkou se dá říci, že co nemocnice, to originál.

 

Je šance na nápravu stavu?

Přechodná vláda samozřejmě neudělala nic, ostatně proč taky? Zda bude řešení hledat nová vláda, není jasné. Možná ano, ale koaliční dohoda v tomto bodu nic konkrétního neobsahuje. Zatím se objevily pouze zmatené pokusy o prodloužení výjimky o další dva roky. Teoreticky to totiž bylo možné ještě před půlrokem, nicméně nyní již to možné není. Ale zdůrazňujeme, proč by mělo dojít k prodloužení výjimky, když Česká republika měla na řešení problému 10 let?!

Naši politici zřejmě žijí v představě, že EU bude porušovat svoje vlastní zákony. Nelze se jim zcela divit, na úrovni České republiky s tím mají dobrou zkušenost již řadu let. „Řešení“ se tedy hledá na lokální úrovni. Asi existují nemocnice, kde je tolik lékařů, že problém nemají. Odhaduji, že jich nebude více než deset. Jinde nastává prostor pro lidovou tvořivost.

A Absurdistán pokračuje. Jen namátkou z tisku. Ředitel kolínské nemocnice Petr Chudomel pro MF Dnes:
„To nařízení je zcela nesmyslné a v našich podmínkách ho nelze zavést. To vám řekne každý rozumně uvažující ředitel tak velké nemocnice, jako je ta naše. Takže já ho neřeším.“

Přeloženo: Zákony, které se mi nehodí, prostě budu ignorovat. A pak, že je anarchie mrtvá.

Zpráva ČTK: "Omezení přesčasové práce lékařů, které od příštího roku nařizuje evropská směrnice, se nemocnic Pardubického kraje nedotkne. Vyřešily je už před lety tím, že doktoři mají kromě běžného pracovního úvazku a povolených hodin navíc také dohody o pracovní činnosti."

Přeloženo: Zákon jsme porušovali vždycky, a nevidíme důvod, proč bychom to měli najednou měnit.

MF Dnes: "Elektronický docházkový systém za celkem 300 tisíc korun zavádí nemocnice v Karlových Varech i Chebu po půlročních přípravách. Podle ředitele Karlovarské krajské nemocnice Petra Svobody přinese změna i jeden velký problém související s novým zákoníkem práce a přesčasovými hodinami. „Doktor si bude muset odpíchnout, že z práce odchází, a přitom bude v práci. Nějak to ale vyřešíme,“ řekl ředitel.

Přeloženo: Ředitel asi zešílel. Kauzální řešení není, co tedy po 1. lednu?

 

Kauzální řešení není, co tedy po 1. lednu 2014?

Jaká jsou možná „řešení“ na lokální úrovni? Vynechejme zjevně fantazmagorické nápady typu: „nemocnice si budou půjčovat doktory mezi sebou“.

  1. Směnný provoz. Řada ředitelů se touto možností zabývá. Má ale jednu vadu – k zajištění provozu ve stejném rozsahu je při směnném provozu potřeba asi o 1/3 pracovníků více než v režimu práce/přesčas. Problém s nedostatkem lidí by tedy ještě vzrostl.
  2. Smluvní platy (mzdy). Někteří ředitelé se s touhle myšlenkou přímo mazlí. Smluvní plat ale neznamená, že zaměstnanec může pracovat libovolný počet hodin. Znamená pouze to, že má v platu již předem započítánu případnou přesčasovou práci (tedy maximálně 416 hodin ročně). Pro zaměstnance to může být lákavé v tom, že dostane tento vyšší plat i v případě, když žádné přesčasové hodiny neodpracuje. Zaměstnavatel ale i v tomto případě musí vést evidenci práce přesčas. Osobně jsem přesvědčen o tom, že v těch nemocnicích, kde smluvní platy nabízejí, již ředitelé dopředu počítají s tím, že evidenci pracovní doby vést nebudou, nebo ji zfixlují (viz vyjádření ředitele z Karlových Varů).
  3. Dohody o pracovní činnosti, DPČ. Asi nejrozšířenější způsob obcházení zákona. Vždycky byly nezákonné. Vždycky byly tolerované – i ze strany Státního úřadu inspekce práce. Pro lékaře ale obsahují jedno velké nebezpečí. V DPČ je obvykle uvedena nějaká podivně definovaná činnost, aby formálně nebyla na to samé jako hlavní pracovní poměr. Leckdy je uvedena třeba činnost administrativní. Oslovení právníci si nejsou jisti, jak by to bylo z právní odpovědností lékaře, pokud by měl při vykonávání administrativní činnosti závažnou komplikaci u pacienta, kterého takto „administrativně“ léčil. Nicméně existuje názor, že v tomto případě by lékař nebyl chráněn odpovědností zaměstnavatele, ale nesl by důsledky pouze on sám. V souvislosti s novým občanským zákoníkem by pak mohl jednu službu splácet do konce života.

 

Jak k problému s přesčasovými hodinami u lékařských nemocničních služeb postavit?

V zásadě jsou možné čtyři přístupy.

  1. Schovat hlavu do písku, natrvalo přijmout porušování zákona a rezignovat na to, že se stav někdy změní. Tohle řešení by asi uvítala drtivá většina ředitelů nemocnic, politiků a medicínských koryfejů. Veřejnosti to bude jedno.
  2. Odmítnout dohody a odmítnout i práci přesčas nad 150 hodin ročně (416 hodin přesčasů ročně se bere jako automatické, ale dle zákona je možno nařídit pouze 150 hodin přesčasů za rok). Při důsledném uplatnění se systém složí během jednoho týdne. Je ale potřeba skutečně masivní podpora, a ta je asi iluzorní. Rychlé řešení ale ani tento postup stejně nepřinese.
  3. Odpracovat povolených 416 hodin s tím, že se pak uvidí, a mezitím dosáhnout dohody o dlouhodobém řešení. V době, kdy budou zákonné hodiny vyčerpány, ale nemůže být hotovo řešení – pouze jeho plán. Pak bude nutno porušovat zákon.
  4. Přistoupit na DPČ na omezenou dobu. V podstatě jde o variantu bodu 3, pouze bude zákon porušován od samého začátku a doba k nalezení dohody bude delší. Promrhaných deset let se nepodaří nahradit během několika měsíců. To je fakt, který musíme přijmout. Ale na řešení se musí začít pracovat okamžitě. Nyní je to na budoucí vládě. Buď přijme tento problém za svůj, bude hledat řešení a splní závazky, které za ČR podepsala vláda minulá, nebo bude pokračovat v pštrosí politice. Ve druhém případě pak může čekat velké nepříjemnosti. U Evropského soudního dvora v Lucemburku již čelí žalobě v obdobném případu Francie, a nedopadá nijak dobře. Česká republika by zřejmě dopadla ještě hůře.


Zdroj: Miloš Voleman - Česká lékařská komora

 

Související článek: