Počet stránek ve webu: 37.737

Pomohla Vám poradna? Pomozte poradně darem uhradit služby jejích právníků.
Číslo bankovního účtu: 2500220711 / 2010 . Děkujeme! Financování poradny - info.

Hlavní autor nového občanského zákoníku a významný odborník na české civilní právo prof. JUDr. Karel Eliáš se vyjádřil shodně jako ústavní soudce JUDr. Jiří Nykodým tak, že zákon o zdravotních službách je v poměru speciality k novému občanskému zákoníku. Znamená to, že aplikační přednost by měl mít zákon o zdravotních službách a nový občanský zákoník by se měl uplatnit subsidiárně tam, kde není příslušná problematika výslovně řešena zákonem o zdravotních službách.

V praxi tomu tak však ve všech případech není, protože v některých případech se zdá jako by spíše nový občanský zákoník rozšiřoval a upřesňoval některá pravidla stanovená dosud platným zákonem o zdravotních službách. Příkladem může být ustanovení § 100 nového občanského zákoníku ve srovnání s ustanovením § 35 zákona o zdravotních službách. Podle § 35 odst. 1 zákona o zdravotních službách se pro vyslovení souhlasu s poskytnutím zdravotních služeb nezletilému pacientovi použijí právní předpisy upravující způsobilost fyzických osob k právním úkonům s tím, že nezletilému pacientovi lze zamýšlené zdravotní služby poskytnout na základě jeho souhlasu, jestliže je provedení takového úkonu přiměřené jeho rozumové a volní vyspělosti, odpovídající jeho věku.

Tím není dotčena možnost poskytování zdravotních služeb bez souhlasu. Podle § 35 odst. 3 zákona o zdravotních službách, jde-li o zdravotní služby, které spočívají v poskytnutí neodkladné péče nebo akutní péče a souhlas zákonného zástupce nelze získat bez zbytečného odkladu, rozhodne o jejich poskytnutí ošetřující zdravotnický pracovník.

Naproti tomu podle ustanovení § 100 nového občanského zákoníku, má-li být zasaženo do integrity nezletilého, který dovršil čtrnáct let, nenabyl plné svéprávnosti a který zákroku vážně odporuje, třebaže zákonný zástupce se zákrokem souhlasí, nelze zákrok provést bez souhlasu soudu. To platí i v případě provedení zákroku zletilé osobě, která není plně svéprávná. V tomto případě tedy ustanovení § 100 nového občanského zákoníku spíše rozšiřuje a doplňuje ustanovení § 35 zákona o zdravotních službách. Nezbude než respektovat obě ustanovení obou zákonů. Zdá se tedy, že by lékař měl držet v ruce (nejméně!) dva zákony dříve, než bude moci učinit závěr o tom, zda může, či nemůže určitý lékařský výkon provést. Tato právní úprava nesvědčí o legislativní kvalitě, přičemž nelze napadat významného českého odborníka na civilní právo prof. JUDr. Karla Eliáše, ale je třeba kriticky hodnotit práci Ministerstva spravedlnosti ČR a Legislativního úřadu vlády ČR, když nezjistily, že některá ustanovení nového občanského zákoníku nejsou v souladu s příslušnými ustanoveními nedávno přijatého zákona o zdravotních službách.

Jak má tedy lékař jednat? Nesrovnalosti mezi novým občanským zákoníkem a zákonem o zdravotních službách nejsou nepřekonatelné, byť jsou v některých případech nepříjemné. Pokusíme se dále vyložit, jak se vypořádat se situacemi, které jsou řešeny na jedné straně novým občanským zákoníkem, na druhé straně zákonem o zdravotních službách. Lze však konstatovat, že ve většině
případů stačí pouhý zdravý rozum…

 

Osobnostní práva a jejich ochrana podle nového občanského zákoníku

Právem na duševní a tělesnou integritu se zabývá zejména ustanovení § 91–103 nového občanského zákoníku. Právem člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu se posléze zabývá ustanovení § 104–110 nového občanského zákoníku. Nakládání s částmi lidského těla se zabývá ustanovení § 111–112 nového občanského zákoníku.
Ochranou lidského těla po smrti člověka se zabývá ustanovení § 113–117 nového občanského zákoníku.
Z těchto ustanovení s přihlédnutím k vystoupení ústavního soudce JUDr. Jiřího Nykodýma na semináři ČLK dne 3. 10. 2013 vyjímáme to, co považujeme pro lékaře za významné.
Mimo případ stanovený zákonem nesmí nikdo zasáhnout do integrity jiného člověka bez jeho souhlasu, uděleného s vědomím o povaze zásahu a jeho možných následcích. Zákonný zástupce může udělit souhlas k zásahu do integrity zastoupeného, je-li to k přímému prospěchu osoby, která není schopna dát souhlas. Kdo chce provést na jiném člověku zákrok, vysvětlí mu srozumitelně povahu tohoto zákroku.
Uděluje-li souhlas za jiného jeho zákonný zástupce, podá se vysvětlení tomu, kdo má být zákroku podroben, je-li schopen úsudku způsobem přiměřeným schopnosti dotčeného vysvětlení pochopit. Nezletilý, který není plně svéprávný, může v obvyklých záležitostech udělit souhlas k zákroku na svém těle také sám, je-li to přiměřené rozumové a volní vyspělosti nezletilého a jeho věku a jedná-li se o zákrok nezanechávající trvalé nebo závažné následky.

Souhlas k zásahu do integrity člověka vyžaduje písemnou formu, má-li být oddělena část těla, která se již neobnoví. Písemnou formu vyžaduje i souhlas k lékařskému pokusu na člověku nebo zákrok, který zdravotní stav člověka nevyžaduje; to neplatí, jedná-li se o kosmetické zákroky nezanechávající trvalé nebo závažné následky. Udělený souhlas může být odvolán v jakékoli formě, i když se pro udělení souhlasu vyžaduje písemná forma. Pro odvolání souhlasu se tedy písemná forma nevyžaduje, byť ji lze doporučit. Je-li život člověka v náhlém a patrném nebezpečí a nelze-li souhlas ve stavu nouze získat ani v jiné než stanovené formě, lze okamžitě zakročit, pokud je to ve prospěch zdraví dotčené osoby nezbytné.
Má-li být zasaženo do integrity člověka neschopného úsudku způsobem zanechávajícím trvalé, neodvratitelné a vážné následky nebo způsobem spojeným s vážným nebezpečím pro jeho život nebo zdraví, lze zákrok provést jen s přivolením soudu. Tím však není dotčeno, že je-li život v náhlém a patrném nebezpečí a souhlas nelze získat, lze ve stavu nouze provést zákrok okamžitě i bez souhlasu dotčeného či soudu.

Bylo-li zasaženo do integrity člověka, který byl ve stavu, kdy nemohl posoudit, co se s ním děje, a nedal-li sám k zákroku souhlas, musí mu být, jakmile to jeho stav dovolí, vysvětleno, způsobem, kterému bude schopen porozumět, jaký zákrok na něm byl proveden, a musí být poučen o jeho možných následcích i o riziku neprovedení zákroku.

Z hlediska práva na ochranu osobnosti je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv a každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Toto ustanovení odpovídá i preambuli Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, ze které vyplývá, že svobodné rozhodnutí člověka stojí nad ochranou jeho života. Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli z osob jemu blízkých. Z těchto ustanovení vyplývá také možnost žaloby na ochranu osobnosti pro porušení osobnostních práv, jako je právo na ochranu života, důstojnosti, zdraví, ochranu soukromí, včetně rodinného života apod.

 

Náhrada škody a nemajetkové újmy na osobnostních právech

Nově již nebude vedeno zvlášť řízení o náhradě škody u okresního soudu a jiné řízení o žalobě na ochranu osobnosti u krajského soudu, jako tomu bylo dosud Tato úprava však nebude  retroaktivní a probíhající řízení budou probíhat podle dosavadní právní úpravy, zatímco nová řízení budou již projednána v jediném řízení. Podle nového občanského zákoníku vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musejí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného ohrožení zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala. Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy. Vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění.

Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželovi, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

 

Nový způsob určování výše náhrady škody a nemajetkové újmy

Dosavadní právní úprava byla poměrně přesná. Bolestné a ztížení společenského uplatnění bylo stanoveno podle vyhlášky o bodovém ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění (vyhláška č. 440/2001 Sb.). Tato vyhláška je novým občanským zákoníkem zrušena a jsou stanovena pouze shora uvedená obecná kritéria pro rozhodnutí o odškodnění za utrpěnou bolest, případně duševní útrapy a ztížení společenského uplatnění, eventuálně i zásah do práva na ochranu života, zdraví a důstojnosti, soukromí a rodinného života.

Na semináři byl kladen důraz na otázku, jak tedy bude nově posuzována náhrada škody za způsobenou bolest, případně ztížení společenského uplatnění. Zejména lékaři,
kteří provádějí dosud bodové ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., kladli dotaz, jak mají tedy nově přistoupit k lékařskému posudku, pokud poškozený pacient žádá o stanovení bolestného a ztížení společenského uplatnění. Odpověď je jednoznačná: Lékař popíše ve své zprávě, jakou bolest, případně jaké ztížení v budoucím uplatnění ve společenském životě utrpěl poškozený pacient, aniž by byl povinen podřazovat jednotlivé položky uvedené ve zrušené vyhlášce pod bodové  ohodnocení a přisuzovat jim určitý počet bodů. Lékař prostě podá soudu zprávu o tom, v čem konkrétně utrpěl pacient bolesti, jaké strádání fyzické i psychické prožil v souvislosti s utrpěnou újmou na zdraví a jak bude do budoucna omezen ve svém společenském uplatnění, případně zda trvale, nebo pouze dočasně, a konkrétně co nejpodrobněji v čem. Pokud si bude pacient přát, aby lékař provedl bodové ohodnocení bolestného nebo ztížení společenského uplatnění podle zrušené vyhlášky, byť z ní již soudy nesmějí přímo vycházet, může mu lékař vyhovět a nic nebrání tomu, aby uvedl, že podle již zrušené vyhlášky o bodovém ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění by jinak byl pacientovi přiznán konkrétní počet bodů za bolestné, případně další počet bodů za ztížení společenského uplatnění. Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR připustil, že i toto může být pro soud určitým, samozřejmě  nezávazným vodítkem. Jinak podle lékařské zprávy soud rozhodne bez toho, že by byl vázán vyhláškou. Jistá metodika k odškodňování újmy na zdraví, jako nezávazný doporučující materiál, v současné době již existuje. Zejména v případě ztížení společenského uplatnění bude patrně uplatňován nový přístup s nezávazným využitím Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví, vytvořený WHO. Podle této metodiky budou hodnoceny čtyři komponenty, které budou klasifikovány podle určitých kvalifikátorů, které budou znamenat určitý stupeň omezení daný v procentech a stanovený rozpětím 0–4. Poté bude možno stanovit určité procento vyřazení člověka, pokud jde o jeho tělesné funkce, aktivity a další hodnocené komponenty, a to od 0 do 100 %. Judikatura, případně metodika stanoví určitou absolutní částku pro stoprocentní vyřazení z tělesných aktivit a dalších funkcí a z toho lze posléze dovodit příslušné procento odškodnění konkrétního případu podle toho, zda jde o obtíže lehké, střední, těžké či o vyřazení úplné. Nepředpokládá se, že by se přiznávala příliš vyšší procenta navýšení oproti absolutní částce, která bude stanovena pro 100% vyřazení pacienta z tělesných a dalších funkcí. Rozhodně nepůjde již o násobky nejvyššího možného ohodnocení (nově absolutní částky), ale spíše o navýšení v řádu desítek procent.

Bude-li tedy známa výše tzv. absolutní částky pro odškodnění, lze ji navýšit řádově o 10 až 20 % a z toho vycházet jako z možného maximálního nejvyššího ohodnocení vzniklé újmy na zdraví, kterou lze v rozhodování soudů očekávat. To je ovšem zatím předběžná úvaha o způsobu, jakým bude judikatura Nejvyššího soudu ČR usměrňovat rozhodování soudů podle nové právní úpravy náhrady škody a nemajetkové újmy na zdraví.

Náhrada za usmrcení a nově i zvlášť závažné ublížení na zdraví odčiněním blízkých osob toho, kdo byl usmrcen, nebo mu bylo způsobeno zvlášť závažné ublížení na zdraví, se nebude již řídit pevnými částkami, které dosud stanovil občanský zákoník. Ten dosud stanovil v případě úmrtí pro nejbližší osoby odškodné ve výši 240 000 Kč pro každou z nejbližších osob a taxativně stanovil výčet blízkých osob, kterým má být tato satisfakce za ztrátu blízké osoby poskytnuta. Tato právní úprava se opouští a místo ní bude využito dosavadní judikatury při rozhodování těchto případů v řízení na ochranu osobnosti. Kritéria budou jak na straně poškozeného, tedy jak rodina a blízcí těžce nesou újmu spočívající v usmrcení blízké osoby nebo způsobení zvlášť závažné újmy na zdraví blízké osobě, tak na straně škůdce, zejména zda škoda byla způsobena úmyslně, hrubou nedbalostí, zda byl za způsobení škody někdo potrestán v trestním řízení apod. Důraz bude kladen na vřelost vztahů jednotlivých osob s usmrceným nebo těžce poškozeným člověkem, věk zemřelého i pozůstalých, případně i otázku, zda byla poškozeným osobám dobrovolně poskytnuta nějaká morální satisfakce.

Podmínky pro přiznání náhrady škody nebo náhrady nemajetkové újmy v penězích se v zásadě nijak podstatně nemění od dosavadních podmínek, kterými jsou porušení právní nebo prevenční povinnosti (nově též porušení dobrých mravů nebo porušení smluvní povinnosti), v důsledku kterého došlo v příčinné souvislosti ke škodní události (újmě na zdraví, úmrtí).
Tedy pokud by nedošlo k porušení povinnosti, nedošlo by ani k následku – úmrtí nebo újmě na zdraví. Tato konstrukce právní odpovědnosti vychází ze zásad starého římského práva a je základem pro určení právní odpovědnosti v celé euroatlantické právní kultuře. Žalobce tedy musí prokázat, že byl porušen zákon, smlouva nebo dobré mravy a v příčinné souvislosti s tím došlo ke škodě na zdraví nebo k úmrtí.

V případě škody způsobené věcí je však nová právní úprava pro poskytovatele zdravotních služeb příznivější než dosavadní. Dosud poskytovatel zdravotních služeb odpovídal bez ohledu na to, zda porušil či neporušil svou právní povinnost, za škodu způsobenou povahou použité věci. Nově odpovídá pouze za škodu, pokud použil věc vadnou nebo pokud použil věc chybně. Způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad ní měl mít dohled. Nelze-li takovou osobu určit, je jí vlastník věci. Kdo však prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se odpovědnosti k náhradě.
Absolutní objektivní odpovědnost (nazývaná také odpovědností za výsledek) tedy přestává existovat a poskytovatel zdravotní služby odpovídá pouze za použití vadného výrobku nebo za chybné použití příslušné věci při poskytování zdravotní služby. Tato právní úprava však neplatí retroaktivně a tam, kde dosud probíhají žaloby, které se opírají o objektivní odpovědnost za škodu způsobenou povahou použité věci, bude použito dosavadní právní úpravy.

 

Vztahy lékař–pacient podle nového občanského zákoníku

Poukazujeme jenom na některá zásadní pravidla chování, zejména tam, kde nový občanský zákoník není zcela v souladu se zákonem o zdravotních službách nebo je sice v souladu se zákonem o zdravotních službách, ale obsahuje ještě další specifickou právní úpravu.

 

Zástupný souhlas

Podle § 98 odst. 1 nového občanského zákoníku zástupný souhlas v případě, kdy pacient je ve stavu, kdy nemůže o sobě rozhodovat a není k dispozici případné dříve vyslovené přání, dává přítomný manžel, rodič, jiná osoba blízká, a pokud nejsou přítomni, pak v pořadí manžel, není-li pak rodič, není-li pak jiná osoba blízká a nelze-li je zastihnout, pak osoba, která osvědčí o  pacienta mimořádný zájem.

Podle § 34 odst. 7 zákona o zdravotních službách se však vyžaduje především vždy přednostně souhlas osoby určené pacientem podle § 33 odst. 1 zákona o zdravotních službách, tedy osoby, kterou pacient určil k podávání informací a k nahlížení do zdravotnické dokumentace. Pouze pokud taková osoba nebyla pacientem určena, zástupný souhlas udělují manžel (nebo registrovaný  partner), není-li jich, pak rodič a není-li jich, pak jiná osoba blízká.Zde jsou oba zákony ve vzájemném rozporu, když zákon o zdravotních službách preferuje souhlas osoby určené
pacientem. Jednoznačně zde bude mít přednost aplikace zákona o zdravotních službách, který je ve vztahu speciality k novému občanskému zákoníku, a přednost tedy bude mít osoba určená pacientem k získávání informací a nahlížení do zdravotnické dokumentace – tato osoba bude přednostně oprávněna dávat za pacienta zástupný souhlas. Pouze není-li takové osoby, mohou to být i další osoby určené zákonem o zdravotních službách i občanským zákoníkem.

 

Zdravotní péče bez souhlasu pacienta

Podle § 99 občanského zákoníku lze zdravotní péči bez souhlasu pacienta poskytnout, je-li život člověka v nebezpečí. V takovém případě lze ve stavu nouze okamžitě zakročit ve prospěch člověka. Podle § 38 zákona o zdravotních službách lze však bez souhlasu hospitalizovat člověka nejen, je-li ohrožen jeho život, ale též v případě vážného ohrožení zdraví, není-li pacient schopen vyslovit souhlas nebo nesouhlas, dále v případě ochranného léčení, povinné léčby přenosných chorob, v případě, kdy pacient ohrožuje bezprostředně sebe či okolí. V případě nezletilého lze poskytnout vždy neodkladné zdravotní služby, dále bez souhlasu zákonných zástupců zdravotní služby též v případě podezření na týrání, zneužívání nebo zanedbávání. Také neodkladná péče je zákonem o zdravotních službách stanovena šířeji než pouze ohrožení života. Jde o zamezení nebo omezení vzniku náhlých stavů, které bezprostředně ohrožují nejen život a mohly by vést k náhlé smrti, ale též k vážnému ohrožení zdraví, nebo způsobují náhlou nebo intenzivní bolest nebo náhlé změny v chování pacienta, který ohrožuje sebe nebo své okolí. Jde tedy vedle ohrožení života též o ohrožení zdraví, náhlou nebo intenzivní bolest nebo náhlé změny chování. Ve všech těchto případech lze pacienta, který není způsobilý dát platný souhlas či nesouhlas, hospitalizovat a poskytnout mu zdravotní služby bez jeho souhlasu. Bude tedy uplatněno rozšiřující ustanovení § 38 zákona o zdravotních službách, nikoli pouze restriktivní dikce § 99 občanského zákoníku.

 

Zdravotní péče o nezletilé

Kritické ustanovení § 35 zákona o zdravotních službách, které bylo právem předmětem kritiky zdravotnické veřejnosti, bylo zásadně změněno novelou zákona o zdravotních službách a došlo k návratu k volnější právní úpravě. Souhlas nezletilého se posuzuje podle stupně rozumové vyspělosti a k provedení lékařského zákroku stačí souhlas jednoho ze zákonných zástupců. Podle § 100 nového občanského zákoníku však, má-li být zasaženo do integrity nezletilého, který dovršil čtrnácti let a vážně zákroku odporuje, třebaže zákonný zástupce se zákrokem souhlasí, vyžaduje se souhlas soudu. Totéž platí u zletilého omezeného ve svéprávnosti. Podle našeho názoru ustanovení § 100 rozšiřuje ustanovení § 35 zákona o zdravotních službách, aniž je s ním v rozporu, a je třeba obě ustanovení respektovat. Vedle toho však platí, že v případě neodkladných zdravotních služeb nezletilému pacientovi nebo pacientovi omezenému ve svéprávnosti se zdravotní služby poskytnou, aniž se vyžaduje stanovisko zákonného zástupce či nezletilého pacienta.

Podle § 100 odst. 2 nového občanského zákoníku nesouhlasí-li zákonný zástupce se zásahem do integrity nezletilého nebo omezeného ve svéprávnosti, ač si jej tato osoba přeje, lze zákrok provést na její návrh nebo na návrh osoby jí blízké se souhlasem soudu.

Podle stanoviska České lékařské komory lékař není povinen zajistit si souhlas druhého rodiče se závažnějším lékařským zákrokem, právě proto byla přijata novela zákona o zdravotních službách. Pokud je mu ale prokazatelně znám jeho případný nesouhlas, tedy sám druhý rodič se aktivně přihlásí u lékaře o svá práva a vysloví informovaný nesouhlas se zákrokem, který není neodkladný, je třeba tento nesouhlas respektovat a nechat další postup na rozhodnutí soudu. To platí samozřejmě s výjimkou neodkladné péče tak, jak je definována zákonem o zdravotních službách, která se poskytne nezletilému vždy.

 

Informovaný souhlas – poučení

O tzv. poučení pacienta pojednávají ustanovení § 2638–2639 nového občanského zákoníku, která jsou poněkud odlišná od informovaného souhlasu, jenž má být udělen dle § 31 zákona o zdravotních službách. Tato ustanovení se vzájemně nevylučují, je však třeba, aby lékař měl k dispozici text obou zákonů. Tento text zveřejníme na webových stránkách ČLK. Podle § 2642 nového občanského zákoníku má jak poskytovatel zdravotních služeb, tak i pacient povinnost potvrdit druhé straně na její žádost, k čemu byl souhlas udělen. Zatímco podle § 45 odst. 2 písm. h) zákona o zdravotních službách seznam zdravotních služeb, kde bude vyžadován informovaný souhlas písemně, má pořídit poskytovatel zdravotních služeb, rozšiřuje nový občanský zákoník povinnost písemného informovaného souhlasu i pro případy, kdy nejen poskytovatel zdravotních služeb žádá, aby pacient podepsal informovaný souhlas, ale i pokud pacient žádá, aby informace obdržel v písemné podobě. Z toho vyplývá, že žádá-li pacient informace před zákrokem písemně, je oprávněn je obdržet.

 

Informovaný nesouhlas

Podle § 2642 odst. 1 občanského zákoníku odmítnutí souhlasu pacient poskytovateli potvrdí písemnou formou. Podle § 2649 odst. 2 nového občanského zákoníku odmítne-li ošetřovaný souhlas, uvede se to do záznamů poskytovatele. Naproti tomu podle § 34 odst. 3 zákona o zdravotních službách odmítá-li pacient souhlas se zákrokem, který mu lékař doporučuje, nebo s poskytnutím zdravotních služeb, které mu lékař doporučuje, je poskytovatel povinen znovu pacientovi podat podrobnou informaci o možných důsledcích tohoto jeho rozhodnutí pro jeho zdravotní stav, a odmítá-li i nadále potřebné zdravotní služby, je povinen vyžádat si písemný informovaný nesouhlas – revers. Odmítá-li jej pacient podepsat, podepíše jej poskytovatel zdravotních služeb a jeden svědek.

V daném případě je tedy ustanovení § 34 odst. 3 zákona o zdravotních službách podrobnější a je třeba vycházet z něho – je v poměru lex specialis k novému občanskému zákoníku, který stanoví pouze obecné pravidlo.

 

Zadržení nepříznivých informací

Podle § 2640 nového občanského zákoníku ohrozil-li by se podáním nepříznivé informace zjevně a vážně zdravotní stav pacienta, lze podat informaci dodatečně. Toto právo poskytovatel nemá, nepotvrdí-li mu zjevnost a vážnost nebezpečí další odborník. Podle § 32 odst. 2 zákona o zdravotních službách právo poskytovatele zadržet informace v zájmu pacienta je dáno s uvedením výjimek, které zákon výslovně stanoví. Tyto výjimky platí i za situace, kdy ustanovení nového občanského zákoníku se o nich nezmiňuje. Naproti tomu zákon o zdravotních službách nevyžaduje jakékoli potvrzení druhým odborníkem o zjevnosti a vážnosti nebezpečí pro zdravotní stav pacienta, pokud by mu byla podána plná informace. V daném případě tedy občanský zákoník vyžaduje jiné podmínky než zákon o zdravotních službách. Nový občanský zákoník dále nezmiňuje, kdo má být oním „dalším odborníkem“, zda to může být lékař téhož poskytovatele zdravotních služeb, např. zaměstnanec stejné nemocnice, nebo to musí být „jiný poskytovatel“, např. zaměstnanec jiné nemocnice, která je jiným právním subjektem, odlišným od poskytovatele zdravotních služeb. Podle našeho názoru při rozumném výkladu obou zákonů postačí, shodnou-li se na potřebě zadržet v zájmu zdravotního stavu pacienta určité informace dva lékaři téhož poskytovatele zdravotních služeb, například dva lékaři téže nemocnice.

 

Zdravotnická dokumentace

Podle § 2647 odst. 1 občanského zákoníku záznamy o zdraví pacienta poskytovatel uchová tak dlouho, jak dlouho to vyžaduje odborná péče. Naproti tomu podle ustanovení § 69 písm. d) zákona o zdravotních službách dobu uchovávání zdravotnické dokumentace a postup při vyřazování stanoví zvláštní právní předpis. Tímto předpisem je vyhláška č. 98/2012 Sb., o zdravotnické  dokumentaci, která stanoví lhůty uchovávání a podmínky skartace zdravotnické dokumentace. Uplatní se pochopitelně speciální ustanovení zákona o zdravotních službách. Podle § 2648 odst. 1 nového občanského zákoníku požádá-li o to ošetřovaný, umožní mu poskytovatel bez zbytečného odkladu nahlížení do zdravotnické dokumentace a pořízení kopie. Naproti tomu podle § 66 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách pořídí poskytovatel výpis nebo kopii dokumentace do třiceti dnů od obdržení žádosti pacienta nebo jiné oprávněné osoby. Podle našeho názoru by výklad obou těchto ustanovení, která evidentně nejsou ve vzájemném souladu, měl být takový, že nahlédnutí a kopie vlastními prostředky pacienta nebo oprávněných osob lze umožnit bez zbytečného odkladu, což neznamená okamžitě, ale jakmile to umožní okolnosti, zatímco kopie zdravotnické dokumentace, kterou pořizuje poskytovatel na žádost pacienta nebo jiné oprávněné osoby, se poskytnou do 30 dnů podle zákona o zdravotních službách.

 

Anatomické pitvy

Podle § 115–116 nového občanského zákoníku neprojevil-li zemřelý souhlas s anatomickou pitvou nebo s použitím těla pro lékařské účely, platí, že nesouhlasí. Kdo souhlasí, zapíše své stanovisko do rejstříku nebo ve veřejné listině nebo vůči poskytovateli zdravotní služby. Poněkud odlišně upravuje možnost provést anatomickou pitvu ustanovení § 81 odst. 5 zákona o zdravotních službách,  který vyžaduje rovněž písemný úředně ověřený souhlas pacienta, ale připouští též, v případě zemřelého pacienta, písemný úředně ověřený souhlas osoby blízké zemřelému. Zvláštní ustanovení pak obsahuje transplantační zákon č. 285/2002 Sb., který naopak stojí na principu předpokládaného souhlasu zemřelé osoby s darováním orgánů a tkání, pokud se tato osoba nezaregistrovala v národním registru osob odmítajících darování orgánů a tkání.

Podle našeho názoru se uplatní lex specialis – zákon o zdravotních službách a k provedení anatomické pitvy postačí i písemný úředně ověřený souhlas osoby blízké zemřelému pacientovi.

 

Způsob poučení a povinné varování pacienta

Podle § 94 a § 2639 občanského zákoníku je vysvětlení řádně podáno, lze-li rozumně předpokládat, že druhá strana pochopila způsob a účel zákroku, včetně očekávaných následků i možných nebezpečí pro své zdraví, i to, zda připadají v úvahu také jiné postupy. Jde tedy o odpověď na otázky: Co? Jak? Proč? Důsledky? Rizika? Alternativy?

Toto ustanovení harmonuje s dosavadním ustanovením zákona o zdravotních službách a vhodně jej doplňuje. Podle § 2639 nového občanského zákoníku musí-li si poskytovatel být vědom, že u ošetřovaného vyvolal představu, že péčí o zdraví dosáhne určitého výsledku, ač ví, nebo musí vědět, že výsledku nemusí být dosaženo, je povinen i toto  ošetřovanému sdělit. Je-li určena písemná forma informování, ať již zákonem, poskytovatelem, nebo pacientem, je třeba, aby toto varování obsahovala. Jde o rozšíření ustanovení zákona o zdravotních službách, které je třeba respektovat.

 

Lege artis

Podle § 2643 nového občanského zákoníku poskytovatel postupuje podle smlouvy, s péčí řádného odborníka, a to v souladu s pravidly svého oboru. Ošetřovaný sdělí poskytovateli podle svého nejlepšího vědomí potřebné údaje a poskytne mu součinnost podle rozumného očekávání, aby mohl splnit své povinnosti. Toto ustanovení podle našeho názoru harmonuje s definicí náležité odborné úrovně zdravotních služeb podle § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách a vhodně ji doplňuje. Na semináři bylo jedním z přítomných právníků namítnuto, že s ohledem na skutečnost, že toto ustanovení neobsahuje dovětek o tom, že bude brán ohled na konkrétní podmínky a objektivní možnosti poskytovatele zdravotních služeb, nový občanský zákoník „vlastně mění dosavadní definici lege artis podle zákona o zdravotních službách“. V odpovědi na tuto námitku bylo poukázáno, že definice náležité odborné úrovně zdravotních služeb – lege artis – byla potvrzena jako definice, která je v souladu s ústavním pořádkem České republiky plénem Ústavního soudu ČR a rozhodně příslušné ustanovení občanského zákoníku nijak nemění na lex specialis definici, kterou obsahuje zákon o zdravotních službách. Shodné stanovisko s ředitelem právní kanceláře ČLK k této otázce zaujal i ústavní soudce JUDr. Jiří Nykodým a předseda senátu Nejvyššího soudu ČR JUDr. Petr Vojtek.

 

Identifikace poskytovatele zdravotních služeb

Podle § 2646 nového občanského zákoníku při péči ve zdravotnickém zařízení nebo zařízení sociálních služeb, které smluvní strana neprovozuje, musí být ošetřovanému včas sděleno, kdo je poskytovatelem těchto služeb (zdravotních nebo sociálních) a že provozovatel jím není. Nelze-li provozovatele určit, považuje se za něho i provozovatel zdravotnického zařízení, kde byla péče poskytnuta; to platí, i pokud provozovatel ošetřenému včas nesdělil, kdo je poskytovatelem. K opačnému ujednání se nepřihlíží. Jde o ustanovení upravující pravidla v situaci, kterou zákon o zdravotních službách neřeší. Je tedy třeba z tohoto ustanovení vycházet při identifikaci poskytovatele zdravotních a sociálních služeb a právu pacientů být informováni, kdo tímto poskytovatelem je.

Závěrem

Lze si představit, že mnoho lékařů poté, co si přečte tyto informace, dospěje k závěru, že jde o nesmírnou legislativní džungli vzájemně nepropojených, neharmonujících a někdy si odporujících právních předpisů, které jsou výrazem nekvality české legislativy. V zásadě je tomu tak. Chlubit se novým občanským zákoníkem bývalý ministr spravedlnosti skutečně nemůže za situace, kdy ani nezajistil, aby Legislativní úřad vlády a jeho úřad zjistily rozpory mezi novým občanským zákoníkem a zákonem o zdravotních službách, nebo alespoň některé nesrovnalosti, které mohou vést zdravotníky do právní nejistoty. Tato kritika rozhodně nesměřuje na hlavního autora nového občanského zákoníku profesora Eliáše, neboť povinnost sladit nový občanský zákoník s jinými zákony byla především na vládní legislativě. Na druhé straně z hlediska běžné praxe lékařů v soukromých ordinacích i nemocnicích nejde o nepřekonatelné rozpory ani nějaké nové zásadní problémy, které by závažným způsobem měly ztížit jejich práci. Z nového občanského zákoníku pro lékaře v ambulancích, soukromých praxích a nemocnicích i pro poskytovatele zdravotních služeb zejména vyplývá, že:

  • V některých specifických situacích budou muset zvažovat pravidla chování, která stanoví jak nový občanský zákoník, tak zákon o zdravotních službách, přičemž shora uvedený text dává jistý návod, jak si v těchto situacích počínat. V některých případech má jednoznačně přednost, tak jak upozornili i oba soudci na semináři ČLK, zákon o zdravotních službách jako lex specialis s tím, že
    nový občanský zákoník se uplatní tehdy, pokud zákon o zdravotních službách nestanoví jiná, případně podrobnější pravidla. Pokud naopak zákon o zdravotních službách neobsahuje určité podrobnější pravidlo a obsahuje jej nový občanský zákoník, nezbývá než respektovat i toto nové pravidlo (například respektování nesouhlasu čtrnáctiletého nezletilého s lékařským zákrokem spojeným se zásahem do tělesné integrity, byť by s tímto zákrokem souhlasili oba zákonní zástupci, a nejde-li o neodkladné zdravotní služby, pak předání případu k rozhodnutí příslušnému soudu). Drobné výkladové problémy, které některé neharmonující ustanovení zákona o zdravotních službách a nového občanského zákoníku přinášejí, nejsou zásadní povahy a nebudou patrně lékařům v jejich každodenní praxi nějak zásadně komplikovat život.
  • Bude-li při hodnocení výše náhrady škody a náhrady nemajetkové osobnostní újmy v penězích postupováno tak, jak bylo naznačeno předsedou senátu Nejvyššího soudu ČR na semináři ČLK dne 3. 10. 2013, netřeba očekávat exploze astronomických částek, které by měly být přiznávány v případě závažné újmy na zdraví způsobené v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb ani v případě úmrtí blízkých osob. Na jisté změny, které v tomto směru přinese judikatura, si bude třeba patrně zvyknout, avšak obava, že dosud přiznávané částky náhrady škody na zdraví u těch nejzávažnějších poškození budou mnohonásobně vyšší, se patrně nenaplní. To lze považovat za zásadní. Nebude tedy třeba ani přistupovat k jakémukoli zdražení pojistného pro poskytovatele zdravotních služeb. V případě potřeby k tomu poskytne právní kancelář ČLK kvalifikované dokumenty a stanoviska.
  • Naproti tomu z občanského zákoníku zmizela absolutní objektivní odpovědnost za výsledek v případě, že je dovozeno, že škoda na zdraví byla způsobena povahou použité věci. To je významný posun ve prospěch poskytovatelů zdravotních služeb. Nově by muselo jít buď o použití vadné věci, nebo nesprávný způsob použití této věci, nebo zanedbání řádného dohledu nad věcí, která způsobila škodu.
  • Vzniknou-li jakékoli problémy v souvislosti s pravidly chování podle nového občanského zákoníku a zákona o zdravotních službách, může se kterýkoli člen ČLK obrátit na právní kancelář ČLK, která mu pomůže s nalezením vhodného řešení odpovídajícího účelu a smyslu obou právních předpisů.

Zdroj: JUDr. Jan Mach, ředitel právní kanceláře ČLK

Všechny články v sekci Nový občanský zákoník 2014: