|
Autor textu: Mgr. Eva Stránská, Mgr. Lukáš Mohyla
Osnova:
Proč jsem pro vás vytvořila stránku na téma dědictví, vydědění a závěť
Účelem stránky je pojednat o základních pojmech, nárocích, právech a povinnostech, které se mohou do života každého z nás dostat kdykoliv, předpokládaně i zcela nečekaně. Mohou následně přinést spoustu nepříjemností, dlouhá jednání s úřady a třeba i rozvrat v rodinných vztazích.
Řeč je o dědictví, chcete-li dědickém právu, které je upraveno v občanském zákoníku (z. č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Většina z nás se v životě bude potýkat s tou myšlenkou, že jeho rodiče nebo jiní blízcí jednou zemřou a bude si klást otázky typu: „Kdo to zdědí?“ či „Proč to zdědí on, když se o tatínka vůbec nestará a ještě k tomu kazí pověst rodiny?“ anebo v krajním případě „Jak to udělat, abych nezdědila ty astronomické dluhy?“
Rad ve stylu „jedna babka povídala“ najdete kolem sebe dost a dost. Internet je přeplněný více či méně pravdivými údaji. Lidé jsou zvyklí internetu bezmezně věřit, a tak nasávají informace z něj a šíří je dál, ať už tak jak je četli nebo trošku jinak, protože si doslovné znění nepamatovali.
Pokusím se Vás na této stránce přehledně a s použitím příkladů provést onou tajemnou oblastí práva, která přichází ruku v ruce se smrtí některého blízkého.
Nejdříve se budu zabývat obecnými pojmy (např. nabytí dědictví, způsobilost být dědicem), dále pak děděním ze zákona, děděním ze závěti, v závěru pak variantami řešení situací, kdy dědictví je předlužené a praktickými údaji o tom, kolik takové dědické řízení může vlastně dědice stát peněz.
Kdy dochází k dědění a od kdy je dědic majitelem dědictví
Podle našeho právního řádu se dědictví nabývá smrtí zůstavitele (§460). Hned první ustanovení občanského zákoníku vyvolá otázku „jak to že smrtí zůstavitele, když maminka zemřela v úterý 2. května, dneska je 5. listopadu a pořád notář nic nedělá a náš dům je v Katastru nemovitostí zapsaný pořád na maminku?“
Skutečnost je taková – dojde k úmrtí člověka (v našem případě 2. května), následně bude zahájeno dědické řízení.
Až dědické řízení skončí a v rozhodnutí bude určeno, kdo nabyl jaký majetek, tento majetek nabude ke dni úmrtí zůstavitele (takže ačkoliv je den smrti odlišný ode dne právní moci rozhodnutí o nabytí dědictví, vlastnické právo dědice bude datováno ke dni smrti – v našem případě ke 2. květnu).
Vydědit může zůstavitel nebo i zákon!
Obecně řečeno jsou dědici povětšinou potomci. Zůstavitel má možnost pomocí listiny o vydědění vyloučit některého potomka a zabránit tak jeho právu získat dědický podíl. Zákon ale nečeká až zůstavitel sepíše listinu o vydědění a chrání již samotného zůstavitele tím, že některé v úvahu připadající dědice vylučuje z dědického řízení.
„Nedědí ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil.“
Co je to zavrženíhodné jednání z právního hlediska?
Zavrženíhodným jednáním se rozumí zejména případy, v nichž dědic zabránil zůstaviteli závěť pořídit anebo již pořízenou závěť odvolat, učinit projev o vydědění atp.
Co je to odpuštění z právního hlediska?
Odpuštěním se má na mysli buď výslovné a natolik určité prohlášení zůstavitele, které nevzbuzuje pochybnosti (ústní prohlášení před svědky), nebo i chování zůstavitele provedené mlčky, z něhož je zřejmý úmysl odpustit.
Jednoznačným důkazem o odpuštění bude vždy závěť, ve které sice třeba není obsaženo výslovné prohlášení o odpuštění, ale zůstavitel v ní přesto, že věděl o jednání, které zakládá dědickou nezpůsobilost, dědici odkazuje určitý majetek.
Ono odpuštění může spočívat i v tom, že zůstavitel přijme svého potomka, který byl odsouzen do své domácnosti po výkonu trestu. Nevyžaduje se speciální listina, v níž by byla slova „já ti odpouštím, že ses mě pokoušel vyhodit z pátého patra přímo na asfaltovou cestu“.
Dědění podle zákona
Důvody k dědění jsou dva – zákon a závěť. Předesílám, že fakt, že je zůstaviteli dána možnost sepsat závěť a samostatně tak určit, kolik kterému svému dědici chce zanechat, nemusí vyvolávat obavu, že budou tak jednoduchým způsobem potomci, a tedy právoplatní dědici, zčistajasna mimo hru, a celý majetek „pomatený“ zůstavitel odkáže prvnímu kolemjdoucímu a nikdo se nebude moci bránit.
Neplatnou závěť nebo neoprávněně vyděděné potomky zákon chrání a ačkoliv závěť byla sepsána, nemusí to nutně znamenat, že dědictví se výhradně rozdělí podle jejího znění.
Dědění ze zákona
a) závěť nebyla sepsána,
b) nebo sepsána sice byla, ale pro neplatnost ji soud zrušil
c) závěť byla sepsána, je platná, ale nevztahuje se na celý zůstavitelův majetek
Zákon stanovuje, kdo je dědicem a kdy bude povolán k dědění. To znamená, že zákon myslí určitou skupinu lidí, které jsou se zůstavitelem buď spojeni krevním poutem nebo mohou být zůstaviteli blízké či s ním žijí, aniž by muselo mezi zůstavitelem a dědicem být pokrevní příbuzenství.
Tuto širokou skupinu lidí máme v zákoně rozčleněnou do čtyř kategorií (nebo chcete-li skupin). Kategorie zákon řadí podle toho, jak je pravděpodobné, že jsou jednotliví lidé zůstaviteli blízcí (od nejbližších, tj. děti a manžel nebo partner, až po nejvzdálenější, tj. prarodiče, prastrýci či pratety).
- Dědění podle zákona - 1. skupina (kategorie)
(1) V první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel nebo partner, každý z nich stejným dílem.
(2) Nedědí-li některé dítě (potomek), nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci.
Nejjednodušší situací, jaká může nastat, je stav, kdy rodinu tvoří dva rodiče a dvě dospělé děti, nejsou mezi nimi žádné rozpory, děti byly vychované ve svornosti a v průběhu života dostávaly od svých rodičů cenné věci (dům, auto, vkladní knížku...) rovným dílem. Zemře jeden z rodičů. K dědění bude povolán druhý rodič (manžel nebo registrovaný partner) a obě děti. Mezi tyto tři osoby bude dědictví rozděleno rovným dílem, tedy každému třetina.
Jestliže nastane situace, kdy některé dítě nebude dědicem, bude jeho podíl rozdělen mezi jeho potomky (tj. mezi děti; nemá-li děti tak mezi vnuky).
Příklad: Otec Pavel zemřel. Za svého života vstoupil do dvou manželství (první manželka Petra, druhá manželka Sára) a zplodil tři manželské děti (Janu, Filipa, Michala) a jedno nemanželské (Antonína). Má čtyři vnoučata (Terezu, Šimona, Radka, Žanetu). Svého syna Michala přežil o deset let. Michal měl dceru Terezu.
1. V tomto modelovém příkladu bude druhé manželství trvat v době smrti zůstavitele a tak manželka Sára bude povolána jako jeden ze zákonných dědiců v první dědické skupině. Bývalá manželka Petra nemá žádný nárok na jakýkoliv majetek z dědictví (stejně by tomu bylo i v případě, že by Sára byla v době smrti zůstavitele bývalou manželkou). Ze zákona v této skupině také nedědí druh/družka zůstavitele – druh/družka mohou dědit jedině jako závětní dědici).
2. K dědění budou povolány tyto žijící děti – Jana, Filip, Antonín. To, zda potomek pochází z volného svazku (nemanželského vztahu) nehraje žádnou roli. Má stejné povinnosti vůči svému rodiči a stejná práva při projednávání dědictví jako děti manželské.
3. K dědění budou povoláno žijící vnouče – Tereza.
4. Jaké podíly budou komu náležet – majetek zůstavitele se rozdělí na pět stejných dílů. Po jedné pětině majetku zdědí manželka Sára, pětinu dcera Jana, pětinu každý ze synů Filip a Antonín a pětinu vnučka Tereza (ta byla k dědění povolána na místo svého otce Michala, který zemřel dřív než jeho otec Pavel, náš zůstavitel). Kdyby Tereza měla nějakého sourozence, dělila by se ona jedna pětina ještě na dvě poloviny, a tak by Tereza a její imaginární sourozenec dostali každý po jedné desetině majetku zůstavitele.
Na závěr je důležité uvést několik doplňujících informací:
1. V první dědické skupině nemůže dědit manžel samotný.
To znamená, že kdyby Pavel měl jenom manželku Sáru, neměl děti nebo by žádné děti nežily a neměl ani vnoučata či další potomky, byla by k dědictví povolána manželka Sára a další dědici, kteří jsou uvedeni jako dědici v druhé dědické skupině (o té je pojednáno následovně). Tudíž by bylo mylné dovozovat, že když nejsou ani děti ani další potomci, spadne manželce do klína celý majetek.
2. V této dědické skupině může dědit jedno jediné dítě samo, a to celý majetek (není-li dalších potomků a není-li manžela nebo partnera zůstavitele).
3. Zákon rozlišuje mezi slovem „dítě“ a slovem „potomek“.
Dítě je slovo s velmi úzkým významem. Když je v zákoně použito, znamená to, že se bude jednat pouze o nejbližšího potomka, jakého může člověk mít.
Potomek má širší význam slova než dítě. Zahrnuje „děti“ a „děti dětí“, tj. vnoučata, pravnoučata, prapravnoučata a tak dál (tady se dotýkám spíš teoretické konstrukce, protože prapravnoučat se dožít už vyžaduje velkou dávku štěstí). Toto odlišování je dobré si pamatovat a je důležité si ho všimnout v dalším textu.
4. Osvojenec se pro potřeby dědění počítá jako dítě (resp. potomek).
Osvojením se zcela nahrazuje rodičovská péče. Člověk, který si osvojí dítě přijímá za něj rodičovskou odpovědnost, povinnost vyživovat osvojeného a právo být dospělým osvojencem vyživován. V tomto případě právo vytváří mezi osvojence a osvojitelem vztah rovný vztahu biologický rodič a dítě.
5. V dědickém právu se nehledí na to, zda potomek, jež bude dědicem je zletilý či nezletilý. Nezletilost dědice nijak nebrání jeho nabytí dědictví. V souvislosti s nabytím dědictví však dědické právo vyžaduje, aby dědic dědictví přijal, respektive neodmítl. Nezletilý přitom není k takovým úkonům s ohledem na svůj věk způsobilý. A přitom povaha takovýchto úkonů v zásadě neumožňuje, aby za něho dědictví přijali nebo odmítli jeho zákonní zástupci (zvlášť tato nemožnost vystupuje v případě, kdy tyto osoby mohou být zároveň zainteresovány na průběhu dědického řízení a je třeba zaručit nezletilému objektivní postavení v rámci dědického řízení a objektivní správu majetku). Zde je nezletilý postaven pod ochranu soudu (souhlas soudu namísto souhlasu zákonných zástupců) a soudem ustanoveného opatrovníka.
6. Hovoří-li zákon o „partnerovi“ má se vždy na mysli osoba stejného pohlaví jako zůstavitel, která s ním vstoupila do svazku v souladu se zákonem o registrovaném partnerství.
- Dědění podle zákona - 2. skupina (kategorie)
(1) Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí v druhé skupině manžel nebo partner, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.
(2) Dědici druhé skupiny dědí stejným dílem, manžel nebo partner však vždy nejméně polovinu dědictví.
Když se řekne, že se bude dědit podle pravidel druhé dědické skupiny, znamená to, že zůstavitel nemá žádné dítě (a to i osvojence), vnouče, pravnouče – jednoduše žádného potomka (jinak by se dědictví projednávalo podle pravidel první dědické skupiny).
V této skupině může manžel (partner) dědit sám, nemá-li zůstavitel rodiče ani tzv. spolužijící osobu. Spolužijící osoba je označení pro osobu, která žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a která z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo byla odkázána výživou na zůstavitele. Zda vztah mezi zůstavitelem a spolužijící osobou vznikl z důvodu pokrevního svazku či nikoliv je bez právního významu. Spolužijící osobou tak může třeba vzdálená sestřenice z matčiny strany, stejně tak může být spolužijící osobou dítě svěřené zůstaviteli do pěstounské péče, nebo druh či družka. Záleží pouze na době sdílení jedné domácnosti spolužijící osoby se zůstavitelem před jeho smrtí a na tom, zda soužití vedlo k společné úhradě potřeb nebo zůstavitel osobu spolužijící vyživoval.
Před ostatními dědici je manžel (partner) zvýhodněn tím, že zdědí minimálně polovinu dědictví.
Př. Zůstavitelka Marie se nikdy nevdala a neměla děti. Žila 10 let před smrtí v domácnosti s druhem Janem, s nímž do pěstounské péče převzala romskou holčičku Anežku. Otec zůstavitelky zemřel, když Marie chodila na základní školu, a matka stále žije v domově důchodců.
1. K dědění je povolána matka zůstavitelky jakožto rodič.
2. Druh Jan a svěřené děvče Anežka budou spolužijícími osobami.
3. V tomto modelovém příkladu zůstavitelka nemá manžela, takže osoby povolané k dědictví budou dědit stejným dílem.
Na závěr je důležité uvést několik doplňujících informací:
1. V této dědické skupině nemůže dědit osoba spolužijící samostatně. To znamená, že nemá-li zůstavitel manžela (partnera) nebo rodiče, nemůže osoba spolužijící zdědit celé dědictví sama aniž by se hledělo na další případné příbuzné zůstavitele.
- Dědění podle zákona - 3. skupina (kategorie)
(1) Nedědí-li manžel, partner ani žádný z rodičů, dědí v třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.
(2) Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti.
S osobami v rámci této dědické skupiny se bude projednávat dědictví po zůstaviteli, který nemá potomky, manžela nebo partnera a ani jednoho rodiče. Povolána k dědění bude spolužijící osoba (výklad viz výše) a zůstavitelovi sourozenci. Pokud zůstavitel má sourozence, kteří zemřeli před ním, bude pro dědické řízení důležité, zda tito sourozenci měli děti (tedy zda zůstavitel měl neteře či synovce)
Př. Zůstavitel Emil žil celý život spokojeně „na hromádce“ s Alžbětou. Vlastní děti neměli, byli pouze pěstouni tří dětí, o nichž již dávno ztratili zprávy. Emil měl bratra Marka, který měl dospělou dceru Jitku a malého chlapečka Romana.
1. K dědění bude povolána spolužijící osoba – družka Alžběta.
2. Děti, které vychovávali v rámci pěstounské péče, povolány nebudou, protože nesplňují podmínky pro to, aby mohly být nazývány spolužijícími osobami (nesdílejí domácnost, neuhrazují společné náklady na život, nejsou odkázáni výživou).
3. Dědicem bude také sourozenec Emila, bratr Marek.
4. Celé dědictví bude rozděleno mezi Alžbětu a Marka
Na závěr je důležité uvést několik doplňujících informací:
1. Za předpokladu, že zůstavitel nemá sourozence, může spolužijící osoba zdědit celé dědictví. V předchozí dědické skupině by sama dědit nemohla a po zjištění, že zůstavitel nemá manžela (partnera) ani rodiče, by se dědické řízení neuzavřelo a pátralo by se po sourozencích zůstavitele. Až zjištěním, že zůstavitel nemá ani bratra ani dceru, mohlo by se dědické řízení skončit a celý majetek zůstavitele potvrdit spolužijící osobě, jakožto jedinému dědici.
2. Tato dědická skupina je první, která počítá s tím, že by mohli dědit synovci či neteře. Kdyby v modelovém příkladu byl Marek mrtvý dřív než Emil, podělili by se o podíl náležející Markovi jeho dvě děti, tedy Jitka a Roman. Každý z nich by v tomto případě zdědil čtvrtinu dědictví (tj. polovinu poloviny, která náležela jejich otci, bratrovi Emila, Markovi).
- Dědění podle zákona - 4. skupina (kategorie)
Nedědí-li žádný dědic ve třetí skupině, ve čtvrté skupině dědí stejným dílem prarodiče zůstavitele a nedědí-li žádný z nich, dědí stejným dílem jejich děti.
Tato dědická skupina je v podstatě zbytkovou skupinou lidí. Osoba zůstavitele je téměř osamělá – nemá potomky, nemá sourozence, nemá spolužijící osobu, má prarodiče případně prastrýce či pratetu (tetu či strýce matky nebo otce zůstavitele). Může se zdát být téměř nereálné, aby někdo žil tak příšerně sám, a tato možnost může vzbuzovat lítost, je však důležité si uvědomit, že zákonodárce se snažil o maximální umožnění zachování majetku zůstavitele v jeho rodině. Nenajde-li se totiž žádných zákonných dědiců, bude jediným dědicem stát, a tak by si i tak široká rodina, jako jsou prastrýci či pratety, mohla připadat „okradená“ o rodinné dědictví.
Př.
Podnikatel Rudolf zasvětil celý život psaní, výrobě a distribuci svých knih. Žil velmi zdravým životním stylem – dostatečně spal, zdravě jedl a sportoval. Byl výjimečně tvůrčí osobou, a tak vlastně všechny jeho nápady - ať už na témata svých knih či ztvárnění obalu - šly všude s ním a neustále se jimi zaobíral. Jediným člověkem z rodiny, se kterým se většinu svého života stýkal, byla sestra babičky z otcovy strany Josefa.
1. Josefa je dítě prarodiče Rudolfa a tak v tomto modelovém případě bude jedinou osobou způsobilou být dědicem. Zdědí celý majetek, který po sobě Rudolf zanechal.
Na závěr je důležité uvést několik doplňujících informací:
1. V tomto případě je důležité si všimnout již zmíněného odlišování slov „dítě“ a „potomek“. Pratetou či prastrýcem pátrání po příbuzných končí a to zda měli děti a další potomky, je pro naložení s majetkem našeho zůstavitele zcela bez právního významu.
Dědění podle závěti
Co je to vlastně závěť a jak ji sepsat
Závěť je úkon, kterým zůstavitel za svého života určí, jak si představuje, že bude rozdělený jeho majetek po smrti.
Zákon umožňuje sepsat závěť v podstatě komukoliv, důležitá je jenom forma, kterou se závěť musí sepsat. Zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu.
Společná závěť více zůstavitelů (např. manželů, sourozenců nebo registrovaných partnerů) je neplatná.
Musí být podpisy na závěti ověřené nebo ne
Co se týče ověření podpisů na závěti či listině o vydědění – není zákonnou podmínkou platnosti, aby byly pospisy ověřeny.
Jaké jsou náležitosti závěti a další pravidla týkající se závěti
V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná. V závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, které ji mají připadnout.
Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné.
Důležité je si uvědomit, že v závěti nemusí být rozdělen celý majetek zůstavitele.
Závěť tedy není neplatná, pokud zůstavitel pořídil závěť jenom o části svého majetku.
Zbytek majetku, který do závěti zůstavitel nezahrnul, bude v dědickém řízení rozdělena podle pravidel pro dědění ze zákona (dědit budou osoby, jež jsou členy určité dědické skupiny – viz pravidla výše).
Zůstavitel může závětí zřídit nadaci nebo nadační fond.
Závěť se zrušuje platnou závětí pozdější – to neplatí bezvýhradně. Budou-li existovat závěti dvě, ale každá bude obsahovat odkázání jiného majetku, budou platné ačkoliv je jedna dřívější a jedna pozdější (např. zůstavitel sepíše první závěť, v níž odkáže dceři auto, a za dva roky na to sepíše druhou závěť, ve které synovi odkáže byt). Závěť lze zrušit odvoláním závěti, s tím, že odvolání musí mít formu, jaké je třeba k samotné závěti. Zůstavitel zruší závěť také tím, že zničí listinu, na níž byla napsána.
Nepřesné podmínky nemají právní následky
Jakékoliv nepřesné podmínky připojené k závěti nemají právní následky.
Např. Zůstavitel do závěti napsal: „Jen pokud se udobří můj syn se svojí první manželkou, bude mým jediným dědicem“ - k takové podmínce se nebude přihlížet.
Započtení daru do dědictví
Jediným příkazem, který v závěti může být a je platný je příkaz k započtení .
Např. zůstavitel Robert měl dceru Michaelu a syna Luďka. Za svého života daroval Michaele dům v hodnotě 1 milionu Kč a synovi Luďkovi auto za 300.000 Kč. Jeho jediným majetkem v době smrti byl bankovní účet, na němž bylo uloženo 3.500.000 Kč. V závěti přikázal rozdělit tuto částku na účtu mezi svoje děti tak, aby se dary, které dostaly od otce za jeho života, započítaly do dědictví, které po něm dostanou. Kolik, které dítě dostane se vypočítá následovně: Celková hodnota dědictví – tj. částka na bankovním účtu + hodnota darů (dům a auto) je 4.800.000 Kč (3.500.000 + 1.000.000 + 300.000 = 4.800.000). Celé dědictví má být rozděleno mezi potomky rovným dílem, tzn. že každý by měl dostat 2.400.000 Kč. Z tohoto dílu se každému dítěti odečte to, co již obdržel. Takže částka na bankovní účtu bude rozdělena tak, že Michaela zdědí 1.400.000 a Luděk zdědí 2.100.000 Kč.
Další dotazy týkající se závěti, které vás možná napadnou ...
Jak má vypadat závěť zůstavitele, schopného projevit svou poslední vůli?
Nejjednodušší je situace, kdy zůstavitel je schopen závěť sepsat vlastní rukou, datovat ji a vlastnoručně podepsat. V tomto případě mluvíme o závěti vlastnoruční (holografní), která je neplatná, pokud není vlastní rukou napsána a podepsána.
Kdo může být svědkem u závěti? Musí znát svědek obsah závěti? Kolik musí být svědků závěti?
Zůstavitel, který nenapíše závěť vlastní rukou (ale třeba na stroji nebo počítači), ji musí vlastnoručně podepsat a před dvěma současně přítomnými svědky prohlásit, že se jedná o jeho poslední vůli. Uskutečnění tohoto prohlášení svědci potvrzují tím, že se na závěť podepíší.
Příklad: Celý úkon může vypadat následovně: Tatínek Otakar sepíše svou poslední vůli na starém psacím stroji, který je už přes pět generací vlastnictvím jeho rodiny. Závěť podepíše, přeloží na polovinu, takže nikdo nevidí, co je v ní napsáno. Při odpoledním čaji předloží tuto složenou listinu před svými dvěma přáteli z golfového klubu a prohlásí, že je tento list jeho posledním pořízením (např. „takhle si představuji, že po smrti bude s mým majetkem naloženo“ nebo „sepsal jsem závěť“). A tito přátelé se podepíší na závěť – nemusí jí číst, nemusí ani znát její obsah.
Kdo může být svědkem při sepisování závěti?
Svědky mohou být pouze osoby, které jsou způsobilé k právním úkonům (jsou zletilé a svéprávné). Svědky nemohou být osoby nevidomé, neslyšící, němé, ty, které neznají jazyk, ve kterém se projev vůle činí, a osoby, které mají podle závěti dědit.
Kdo nesmí být přítomen při sepisování závěti?
Závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby jim blízké nemohou při pořizování závěti působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé.
Vyloučení těchto osob má zajistit důvěryhodnost závěti a shodu mezi tím, co zůstavitel v závěti chtěl projevit a tím, co je jejím skutečným obsahem.
Závěť, která by odporovala těmto pravidlům je neplatná a před soudem by byla žaloba na neplatnost závěti úspěšná.
Jak sepisují závěť nezletií, negramotní, nevidomí, němí či jinak handicapovaní?
Nezletilí, kteří dovršili 15. rok mohou projevit poslední vůli pouze formou notářského zápisu.
Zůstavitel, který nemůže číst nebo psát, projeví svoji poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky v listině, která musí být přečtena a přítomnými svědky podepsána. Přitom musí před nimi potvrdit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Pisatelem a předčitatelem může být i svědek; pisatel však nesmí být zároveň předčitatelem.
V listině musí být uvedeno, že zůstavitel nemůže číst nebo psát, kdo listinu napsal a kdo nahlas přečetl a jakým způsobem zůstavitel potvrdil, že listina obsahuje jeho pravou vůli. Listinu musí svědci podepsat.
Osoby nevidomé mohou projevit poslední vůli též před třemi současně přítomnými svědky v listině, která musí být přečtena.
Osoby neslyšící a hluchoslepé, které nemohou číst nebo psát, mohou projevit poslední vůli formou notářského zápisu nebo před třemi současně přítomnými svědky, ovládajícími touto osobou zvolený komunikační systém neslyšících a hluchoslepých osob, a to v listině, která musí být tlumočena do zvoleného komunikačního systému.
V listině musí být uvedeno, že zůstavitel nemůže číst nebo psát, kdo listinu napsal a kdo nahlas přečetl a jakým způsobem zůstavitel potvrdil, že listina obsahuje jeho pravou vůli. Obsah listiny musí být po jejím sepsání přetlumočen do zvoleného komunikačního systému neslyšících a hluchoslepých osob; i toto musí být v listině uvedeno. Listinu musí svědci podepsat.
Aby závěť sepsaná osobou negramotnou, nevidomou nebo slepou byla platná je velmi složitý úkon, a proto je nejsnazší, když je sepsána notářským zápisem. Sice se jedná o zpoplatněný úkon notáře (900 – 1500 Kč), ale riziko, že žaloba na neplatnost závěti bude úspěšná se tak výrazně snižuje.
Je možné spojit závěť a listinu o vydědění?
Listina o vydědění může být součástí závěti nebo může být samostatná. Doporučuji sepsat oba dokumenty ve stejný den, odvolat je můžete kdykoliv. Kdybyste totiž sepsali prvně závěť a pak až listinu o vydědění vznikly by zbytečné problémy s tím, v jaké části je která z těch listin platná či neplatná.
Jak vydědit dítě, potomka; opomenutí dědice
Zůstavitel může potomka vyloučit z dědění, pokud potomek splní některou ze zákonných podmínek.
Listina o vydědění může být samostatná nebo může být spojena se závětí. Za vydědění lze považovat i situaci, kdy zůstavitel v závěti určí dědické podíly výrazně nerovnoměrně, aniž by v závěti vyslovil, že daného dědice vydědil.
Např.
Zůstavitel v závěti stanoví, že „vylučuji z dědění svého syna Filipa, o kterém již 20 let nemám jedinou zprávu a on o mě neprojevuje zájem“.
Nebo:
Zůstavitel sepíše závěť ve znění „Ze svého celého jmění své dceři Janě odkazuji 100 Kč, synovi Bořivojovi 500 Kč a manželce Martě 5 500 000 Kč“
Listina o vydědění a podmínky vydědění potomka a další informace:
Vydědit potomka může zůstavitel, jestliže potomek:
a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech,
b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl,
c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku
d) trvale vede nezřízený život
Může listina o vydědění vyloučit z dědictví více osob?
Listina o vydědění je většinou vztažena jenom na jednoho konkrétního člověka – dítě, vnuka, pravnuka. Je možné, ale listinu o vydědění sepsat i tím způsobem, že zůstavitel vyloučí dítě a všechny jeho potomky (např. „budiž mojí poslední vůlí zcela vyloučena z dědictví moje dcera Filoména a všichni její potomci“). Důležité je výslovné určení toho, kdo má být vyděděn. Sepíše-li zůstavitel listinu o vydědění ve znění „nechť moje dcera Petromila není k dědictví povolána“ znamená to, že dědit její podíl budou její potomci (děti a děti dětí)
Musí mít listina o vydědění ověřený podpis nebo ne
Co se týče ověření podpisů na závěti či listině o vydědění – není zákonnou podmínkou platnosti, aby byly pospisy ověřeny.
Je možné spojit závěť a listinu o vydědění?
Listina o vydědění může být součástí závěti nebo může být samostatná. Doporučuji sepsat oba dokumenty ve stejný den, odvolat je můžete kdykoliv. Kdybyste totiž sepsali prvně závěť a pak až listinu o vydědění vznikly by zbytečné problémy s tím, v jaké části je která z těch listin platná či neplatná.
Jak napadnout vydědění?
Vydědění se daný potomek může bránit napadením závěti pro neplatnost z toho důvodu, že nebyla naplněna některá z podmínek stanovených zákonem (nestarání se o zůstavitele, neprojevování zájmu o zůstavitele, dopuštění se trestného činu, vedení nezřízeného života). Výklad podmínek, které umožňují vyloučit potomka z dědictví musí být objektivní – např. Nestarání se o zůstavitele není situace, kdy dcera vyhozená otcem z domu se tam nevrací a nedobývá se na své rodiče stůj co stůj každý den.
Vedení trvale nezřízeného života není situace, kdy syn místo života zasvěceného církvi, tak jak po něm chtěl jeho rodič – zůstavitel, má velkou rodinu a dvakrát do roka jezdí na nákladné zahraniční dovolené.)
Kdo je opomenutý dědic a jak se může bránit?
Zákon chrání i tzv. opomenuté dědice. K tomuto stavu dochází v okamžiku, kdy zůstavitel nevydědí některého potomka, ale zároveň ho v závěti nezohlední. Tehdy se nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků.
Př. Zůstavitel Adolf pořizuje o majetku v hodnotě 1 500 000 Kč závěť. Má zletilou dceru Radku a nezletilého syna Alberta. Manželka a matka jeho dětí zemřela již dávno. Zůstavitel pořídil závěť, v níž odkázal všechen svůj majetek svému bratrovi Karlovi, s tím, že on se bude o děti starat a tudíž má jediné právo celým majetkem disponovat. Své zákonné dědice nevydědil a přitom je v závěti opominul a k dědictví nepovolal. Závěť je tedy neplatná a dědicové (dcera a syn) mají právo na svůj zákonný podíl. Kdyby neexistovala závěť, dědili by každý rovným dílem polovinu majetku zůstavitele – tedy dcera Radka 750 000 Kč a syn Albert 750 000 Kč. V našem případě se z dvou zákonných dědiců stali dva opomenutí dědicové a tudíž se jejich nároky na podíl částečně změnily. Zatímco syn je nezletilý, a tak má právo na celý svůj zákonný podíl (750 000 Kč), zletilá dcera bude mít nárok pouze na jeho polovinu (375 000 Kč). Když se opominutí dědicové dovolají neplatnosti závěti, závětnímu dědicovi bratrovi Karlovi připadne z celého dědictví tedy jen 375 000 Kč.
Z výkladu o vydědění a opominutých dědicích by měla vyplynout jedna důležitá informace, kterou bych teď ještě chtěla podtrhnout. Vyděděným nebo opominutým dědicem může být pouze potomek (dítě, dítě dítěte) nikoliv manžel, sourozenec nebo rodič či prarodič a jiný. Má-li být z dědictví vyškrtnut některá z těchto osob má zůstavitel jedinou možnost – sepsat závěť, ve které tyto osoby nezohlední. Osoba v závěti nezohledněná, která není potomkem, se nemůže dovolat svého zákonného podílu ani napadnout závěť pro neplatnost kvůli opomenutí.
Odmítnutí dědictví např. u předluženého dědictví - postup
Jediným způsobem, jak se vyhnout přechodu dluhů zůstavitele na jeho dědice je odmítnutí dědictví. Právo odmítnout dědictví je právem každého dědice a může tak učinit do jednoho měsíce ode dne, kdy byl soudem o právu dědictví odmítnout a o následcích odmítnutí vyrozuměn. Odmítnutí se musí stát ústním prohlášením u soudu nebo písemným prohlášením soudu zaslaným. Zástupce dědice za něj může dědictví odmítnout jen podle plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje.
Odmítnout dědictví nelze jen v jednom případě, a to tehdy pokud se dědic prokazatelně začal k majetku, jež je předmětem dědictví, jako by dědictví odmítnout nechtěl (např. do bytu zůstavitele se dědic nastěhoval s celou rodinou; oproti tomu nedá se vždy spolehlivě říci, že péče o majetek, která má jenom zajistit nesnižování hodnoty věci, je chování naznačující neodmítnutí dědictví – např. dědic vybuduje protipovodňový val z pytlů s pískem za stájí s koňmi zůstavitele v období, kdy jsou očekávány záplavy).
Odmítnout dědictví nelze s výhradami nebo podmínkami (např. „Pokud můj bratr dědictví přijme, já ho odmítám, protože v jednom domě s ním bydlet nebudu ani za nic“). Taktéž nelze odmítnout jen část dědictví a část přijmout (např. „Dluhy po otci odmítám, ale dům se zahradou a rybník za humny přijímám“). Prohlášení o odmítnutí s výhradami, podmínkami nebo jenom částečné odmítnutí povede pouze k tomu, že se na takové prohlášení nebude hledět jako na odmítnutí a bude se s dědicem jednat jakoby dědictví přijal.
Odmítnout nebo přijmout dědictví lze pouze jednou – prohlášení ať už takové nebo onaké nelze odvolat.
Co se děje s dědictvím mezi úmrtím zůstavitele a dnem právní moci rozhodnutí vydaného v dědickém řízení?
Zde se uplatňuje funkce tzv. správce dědictví. Správce dědictví zůstavitel stanoví buď závětí a nebo ho stanoví soud v průběhu dědického řízení. Správcem dědictví může být notář, jež figuruje v dědickém řízení před tím, než soud rozhodne o vypořádání dědictví.
Dědění dluhů
Nejobávanější věcí v celém dědickém řízení a pravděpodobně v celém dědickém právu je přechod dluhů (dědění dluhů). Hned v první větě, která musí k tomuto tématu zaznít, je třeba vyvrátit dlouhodobý a nezničitelný mýtus o přechodu dluhů. „Dluhy se dědí, ale...“ a to dost podstatné „ale“.
Celou problematiku bude nejsnazší vysvětlit na dvou příkladech
1. Dědictví obsahuje více aktiv než pasiv – např. zůstavitel má dům v hodnotě 5 milionů korun a nesplacenou půjčku ve výši 500 000 Kč. Za předpokladu, že dědic neodmítne dědictví, bude odpovídat do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví.
K tomuto bodu je důležité poznamenat jednu věc – tím, že dědictví dědic přijme, ačkoliv nedědí jenom aktiva ale i pasiva, dojde ke splynutí majetku dědice a majetku nabytého dědictvím. Tak se může stát, že dědic nabyl luxusní dům, ale půjčku, kterou neuhradil včas, bude věřitel vymáhat soudně a na konci celého vymáhání může přijít exekutor a označit domácí elektroniku, kterou si dědic pořídil z vlastních prostředků. Tehdy bude argument o tom, že exekučně zabavené věci nezdědil, zcela lichý.
2. Dědictví je předluženo.
Tehdy mají dědici dvě možnosti:
a) buď se s věřiteli dohodnou, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů a taková dohoda bude soudem schválena.
b) k dohodě mezi dědici a věřiteli nedojde a dědictví bude zlikvidováno - likvidaci dědictví provede soud zpeněžením jednotlivých věcí, práv a jiných majetkových hodnot ze zůstavitelova majetku podle ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, nemovitostí a podniku, ve veřejné dražbě podle zvláštního právního předpisu 34a) nebo v dražbě provedené soudním exekutorem, anebo prodejem mimo dražbu.
Likvidaci dědictví lze mimo dražbu provést také prodejem všeho nebo zbývajícího zůstavitelova majetku jedinou smlouvou.
Ani v jednom z těchto případů, uvedených v bodu 2., dědic nedoplácí na to, že dědictví bylo předluženo. Majetek dědice a majetek, jež je předmětem dědictví, nesplývají, a tak neexistuje možnost, aby došlo k legálnímu postižení majetku dědice za to, že dědictví je předluženo a dědic musí dluhy uhradit do posledního haléře.
Dědědění dluhů u manželů v rámci společného jmění manželů (SJM)
Co je ale podstatné a kdy opravdu může dojít k zdědění dluhů i v tom případě, že dědic dědictví odmítne, je situace, kdy se vypořádává společné jmění manželů. Nemají-li manželé společné jmění manželů zúženo nebo jinak ošetřeno předmanželskou smlouvou a manžel, který zatížil společnou domácnost astronomickými dluhy, zemřel, bude se v první řadě při zjišťování stavu majetku zůstavitele vypořádávat společné jmění manželů. A tehdy opravdu může dojít k tomu, že majetek pozůstalého manžela, který dědictví sice chce odmítnout a opravdu tak učiní včas a řádně, bude nevratně zatížen dluhy zemřelého manžela. Z logiky věci jednoznačně vyplývá, že tyto dluhy nejsou „zděděné“.
Společné jmění manželů bylo zatížené dluhy, byť je nadělal jenom jeden z nich, a vypořádáváno by bylo vždy stejně (ať už v rámci dědického řízení nebo v rámci rozvodového řízeni). Ale v obyčejné mluvě se obvykle setkáte s tím, že vdova nebo vdovec jsou zkroušení z toho, jak ke smutné události, která postihla jejich rodinu, se ještě přidalo dědění těch příšerných dluhů. Takže se tím nenechte jednak zmást a potom si stav vlastního společného jmění manželů bedlivě hlídejte a nebo ho raději zavčas smluvně ošetřete (o zrušení SJM v době manželství i po manželství opakovaně píšeme ve webu).
Autor této části textu: Mgr. L. Mohyla
Dědění družstevního bytu (členského podílu v bytovém družstvu)
Členství fyzické osoby v bytovém družstvu zaniká, stejně jako mnoho jiných právních vztahů, její smrtí (§ 232/1 Obchodního zákoníku). V následujícím textu se stručně zaměřím na otázku přechodu členského podílu po smrti člena bytového družstva (text se vztahuje na všechna bytová družstva, bez ohledu na jejich obchodní firmu a způsob vzniku).
Dědění členského podílu při existenci manželství
První skupinu případů představuje úmrtí člena bytového družstva, který měl v době smrti manžela/manželku. V této souvislosti mohou nastat dvě rozdílné situace:
a) Pokud bylo právo na družstevní byt nabyto za trvání manželství (t.j. nabyl-li některý z manželů nebo oba současně právo na družstevní byt po uzavření manželství) a manželé se tudíž stali společnými členy družstva a společnými nájemci družstevního bytu, zůstává po smrti manžela členem družstva výhradně druhý z manželů, tzn. že pouze na něho přejde členský podíl v družstvu se souvisejícím oprávněním k nájmu družstevního bytu.
To však neznamená, že by tímto způsobem došlo ke zkrácení práv ostatních dědiců, neboť soud je v dědickém řízení povinen k této skutečnosti přihlédnout (součástí dědictví se tak stane dluh pozůstalého manžela ve výši poloviny hodnoty členského podílu v družstvu a pozůstalý manžel tak bude nejčastěji povinen ostatní dědice do výše tohoto dluhu tzv. vyplatit).
b) Pokud bylo právo na družstevní byt nabyto pouze jedním z manželů a to před uzavřením manželství, stává se členem bytového družstva pouze tento manžel (přestože uzavřením manželství se oba manželé stávají společnými nájemci družstevního bytu). Po smrti tohoto manžela (člena bytového družstva) se novým členem bytového družstva stává ten z dědiců, kterému připadne v dědickém řízení členský podíl (tento dědic se pak stává samozřejmě i jediným oprávněným nájemcem družstevního bytu). Není tedy vyloučeno, aby se tímto dědicem stal pozůstalý manžel, může jím však být i jakýkoli jiný dědic.
Dědění členského podílu při neexistenci manželství
Zemře-li člen bytového družstva (a tedy nájemce družstevního bytu), který v okamžiku smrti neměl manžela/manželku, stává se jeho členský podíl v bytovém družstvu součástí dědictví stejně jako ostatní majetek zůstavitele a řídí se stejnými pravidly pro dědění (viz výše).
Oceňování členského podílu v bytovém družstvu
V rámci dědického řízení je samozřejmě klíčovou otázkou ocenění členského podílu v bytovém družstvu. Jedná se o majetkové právo (t.j. souhrn práv a povinností spjatých s členstvím v bytovém družstvu, zejména pak právo nájmu družstevního bytu), jehož cenu je nutné určit jako tzv. cenu tržní, tedy cenu v místě a čase obvyklou (členský podíl v bytovém družstvu není možné ocenit jako tzv. Zůstatkovou hodnotu členského podílu či Vypořádací podíl člena družstva, byť se tento názor v odborné literatuře rovněž vyskytuje). Obvyklou (tržní) cenu členských práv a povinností v bytovém družstvu je možné pro účely dědického řízení určit zejména znaleckým posudkem znalce v oboru odhady cen nemovitostí nebo prostřednictvím dotazu na subjekty působící v daném místě a čase na trhu s nemovitostmi (zejména tedy realitní kanceláře).
Možné problémy při dědění členského podílu v bytovém družstvu
1) Okamžik přechodu členského podílu na dědice
Dle Občanského zákoníku zásadně platí, že již okamžikem smrti člena bytového družstva se stává novým členem bytového družstva (a tudíž i nájemcem družstevního bytu) jeho dědic. S tímto mechanismem je však v rozporu ustanovení § 232/1 Obchodního zákoníku, dle něhož je pro nabytí členství v družstvu zapotřebí podání žádosti ze strany dědice představenstvu družstva, jehož souhlas se však v případě bytového družstva nevyžaduje (§232/2 Obchodního zákoníku). Pro případ možného rozporu s představenstvem bytového družstva je proto dobré vědět, že se jedná pouze o formalitu (de facto se totiž nejedná o žádost o členství v bytovém družstvu, ale o pouhou přihlášku ke členství, kterou dědic dává bytovému družstvu na vědomí, že se stal novým členem družstva, k této žádosti je proto vhodné přiložit kopii soudního rozhodnutí o vypořádání dědictví) a představenstvo družstva je povinno přechod členského podílu na dědice respektovat.
2) Více dědiců na jeden členský podíl
Komplikace nastávají, pokud po zůstaviteli dědí více dědiců, kteří se mezi sebou nedohodnou o tom, kterému z nich připadne členský podíl v bytovém družstvu. V takovém případě nezbývá soudu nic jiného, než přiřknout členský podíl v bytovém družstvu všem dědicům a to dle výše jejich dědických podílů (dle § 175q Občanského soudního řádu totiž soud není v dědickém řízení oprávněn rozhodnout o tom, kterému z dědiců připadne jaká majetková hodnota z dědictví a jeho rozhodovací pravomoc je omezena pouze na schválení dohody dědiců či potvrzení nabytí dědictví dle výše dědických podílů.). Tím však vzniká stav jakéhosi „spoluvlastnictví členského podílu v bytovém družstvu“, se kterým zákon nepočítá a na jehož základě nemůže dědicům vzniknout právo nájmu družstevního bytu (neboť společný nájem družstevního bytu může dle § 700/3 Občanského zákoníku vzniknout jen mezi manželi, kterými však dědici nejsou.). Z této patové situace vedou dvě cesty. Dědici se mezi sebou mohou dohodnout, který z nich se stane jediným členem bytového družstva a tedy výlučným nájemcem družstevního bytu a jakým způsobem se s ostatními dědici vyrovná. V případě, že dohoda mezi dědici není možná, může se kterýkoli z nich obrátit na soud s žalobou, v níž se bude domáhat určení, který z dědiců má být napříště jediným členem bytového družstva a nájemcem družstevního bytu (lze předpokládat, že soud tuto situaci vyřeší obdobně jako by se jednalo o podílové spoluvlastnictví a použije tedy některý z mechanismů pro jeho vypořádání dle § 142/1 Občanského zákoníku).
3) Platnost závěti či dohody dědiců o „spoluvlastnictví členského podílu“
Přestože „spoluvlastnictví členského podílu“ v bytovém družstvu (viz předchozí bod) je situací právně nežádoucí, která musí být vyřešena některým ze shora uvedených způsobů, je možné, aby člen bytového družstva v závěti svůj členský podíl odkázal více dědicům. Stejným způsobem bude platná i dohoda dědiců v průběhu dědického řízení, v níž se dědici domluví, že členský podíl si mezi sebou rozdělí. Třebaže tím vznikne právně nežádoucí stav, bude soud nucen takovou dohodu dědiců schválit.
Co dělat, když byl oprávněný dědic při dědění vynechán
Zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice. Nepravý dědic má právo, aby mu oprávněný dědic nahradil náklady, které na majetek z dědictví vynaložil, také mu náležejí užitky z dědictví.
Jestliže však věděl nebo mohl vědět, že oprávněným dědicem je někdo jiný, má právo jen na náhradu nutných nákladů a je povinen oprávněnému dědici kromě dědictví vydat i jeho užitky. Vzdor faktu, že vlastnické právo se nepromlčuje, existuje v dědickém právu výjimka. Dědickou žalobu oprávněného dědice na vydání dědictví od neoprávněného dědice je třeba podat do 3 let od právní moci rozhodnutí, jímž bylo dědické řízení skončeno!!!
Př. Richard byl strýcem sirotka Tomáše. Roky se o něj staral a nahrazoval mu péči rodičů. Jak už to bývá, Tomáš dospěl, vydal se do světa – pobýval v Americe, v Číně i v Egyptě. Čas plynul, Tomáš stále usilovněji pracoval, zvětšoval svůj majetek a na strýce a krušné dětství pomalu zapomínal. Když Tomáš zemřel nepodařilo se dohledat žádného dědice, a tak stát přišel k ohromnému majetku, který si Tomáš pečlivě nastřádal. Jenže shodou náhod se Richard dozvěděl z televize, že významný podnikatel Tomáš zemřel bez dědiců a pod správu státu se dostal jeden z nejvýznamnějších oděvních podniků. Vyhledal právního zástupce a zjistil, že byl oprávněným dědicem a nárok na dědictví má on a nikoliv stát. Vzhledem k tomu, že se jako oprávněný dědic přihlásil v tříleté promlčecí lhůtě, mohl podat dědickou žalobu a podařilo se mu veškerý majetek získat zpátky.
Co všechno ale Richard dostane v rámci dědictví?
1) Stát byl dědicem v dobré víře – to znamená, že v dědickém řízení probíhalo řádným postupem vyhledávání oprávněných dědiců, byly splněny všechny lhůty pro vyhledání a použity všechny způsoby jak nějakého dědice najít. Tehdy Richard zdědí majetek, který Tomáš zanechal, a stát (teď už jako prokazatelně dědic nepravý) mít nárok na úhradu nákladů, které měl spojené se správou dědictví (např. opravy okapů továrny) a užitky, které z dědictví získal (např. zisk továrny, který byl dosažen vhodnou správou a vedením podniku).
2) Stát nebyl dědicem v dobré víře – to znamená, že ačkoliv se vědělo, že existuje zákonný dědic (strýc Richard) dědické řízení bylo zmanipulováno s cílem získat velký majetek do státní správy. Tehdy je státu náleží pouze náklady, které na zděděný majetek vynaložil, a Richard získá jak kromě majetku, který patřil do dědictví, tak i plody a užitky, které k dědictví přibyly v době, kdy nebyl považován za dědice (např. zisk, licence na výrobu extravagantních oděvů apod.)
Neoprávněně získané dědictví
V tomto případě se uplatňuje výjimka ze zásady „nelze nabýt od nevlastníka“. Tedy kdo v dobré víře (tedy přesvědčen, že nabývá od právoplatného dědice) něco nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice.
Př. Michal dosáhl plnoletosti, získal spořící knížku vedenou jeho rodiči, a jako každý normální kluk a sportovec se začal poohlížet po novém bicyklu, který by si za část naspořených peněz opatřil. Zpráva, že Michal shání kolo se rychle roznesla a dostala se až k Tereze, známé dědičce poměrně velkého majetku, které ke sportu nejen že neměla blízko, ale zcela cíleně se mu vyhýbala. A tak Michalovi s radostí nabídla, že kolo, které zdědila po svém otci a které si pořídil dva měsíce před svou smrtí, mu velmi ochotně prodá za poměrně nízkou cenu. Michal se zaradoval, že bude mít nový velmi cenný bicykl za výbornou cenu a druhý den k dispozici. Na nic nečekal, Tereze peníze vyplatil a kolo si odvedl k sobě domů. Za půl roku ovšem u Michala zazvonil neznámý mladík a že kolo chce zpět, že patří jemu a Tereza neměla právo mu ho prodat. Vyšlo najevo, že neznámý mladík je Terezin nevlastní syn, který nebyl povolán k dědění, protože se nezjistilo, že otec Terezy má ještě syna, jež žije od útlého věku se svou matkou v zámoří.
Kdy Michal bude a kdy nebude vlastníkem.
1) Tereze bylo dědictví potvrzeno, a tudíž Michal byl přesvědčen, že ona je vlastníkem kola si kolo koupil a nabyl k němu vlastnické právo. S ohledem na všechny skutečnosti, které Michal mohl o Tereze zjistit, nezpochybňovala ani jedna Terezino vlastnictví kola, a tak Michal nemohl tušit, že Tereza vlastníkem kola nemusí být stoprocentně. Michal je vlastníkem a kolo vracet nemusí.
2) Michal dobře věděl, že se v dědickém řízení opomněl Terezin dávno zapomenutý bratr z Ameriky, ale spěchal s koupí kola, aby až se její bratr k dědictví přihlásí, měl kolo u sebe a byl jeho majitelem. A tak když se opomenutý dědic přihlásil a řešilo se, který majetek bude tedy obsahem jeho dědického podílu. A tehdy se také zjistilo, že Michal si s tímto zapomenutým chlapcem hrál jako malý chlapec na písku, ve vyšším věku s ním vedl písemnou korespondenci a tedy dobře věděl, že Tereza má bratra a že touha po luxusním bicyklu ho zahnala k tomu, že si kolo narychlo koupil od Terezy ačkoliv věděl, že Tereza nemusí být jeho majitelkou. A tak kolo musel vrátit, protože vlastnické právo nenabyl v dobré víře.
Jak zjisit který notář vyřizuje naše dědictví, je možnost změnit notáře?
V okamžiku, kdy matrika obdrží úmrtní list, zašle jeho kopii na soud a ten spis přiřadí oprávněnému notáři v daném kraji podle předem stanoveného klíče. Třeba podle data narození zemřelého. Notáře přiřazuje soud kvůli zajištění objektivity a nestrannosti. Systém jejich výběru určuje většinou na rok předseda soudu v Praze nebo krajského soudu v ostatních krajských městech a tento systém je daný. Není proto možné, aby někdo přišel s požadavkem na změnu notáře a uspěl.
Kolik se platí notáři za vyřízení dědictví?
Základem odměny notáře jako soudního komisaře za úkony provedené v řízení o dědictví, které nebylo zastaveno (protože pak je odměna 400 Kč), je obvyklá cena zůstavitelova majetku, který se stal předmětem řízení o dědictví.
Vypočítává se procentuelně
z prvních 100 000 Kč základu ...................................... 2,0 %,
z přebývající částky až do 500 000 Kč základu ............. 1,2 %,
z přebývající částky až do 1 000 000 Kč základu ........... 0,9 %,
z přebývající částky až do 3 000 000 Kč základu ........... 0,5 %,
z přebývající částky až do 20 000 000 Kč základu .......... 0,1 %,
nejméně však 600 Kč.
S vyřízením dědictví se spojují další nejrůznější poplatky, např. odměna za zjištění stavu a obsahu závěti (250 Kč), náhrada hotových výdajů, náhrada za promeškaný čas (50 Kč za každou započatou čtvrthodinu) a další, které si pro zajímavost můžete zjistit ve Vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 196/2001 Sb.
Jak vysoká je dědická daň?
Dědická daň je platba, kterou platí dědici státu. Předmětem daně je nabytí nemovitého, movitého i nehmotného majetku děděním. Až na výjimečné případy je splatná do třiceti dnů ode dne doručení platebního výměru.
Sazba dědické daně je odvislá od příbuzenského vztahu mezi jednotlivými osobami a od hodnoty děděného majetku. Základem této daně je cena majetku nabytého jednotlivým dědicem snížená o prokazatelné dluhy zůstavitele, cenu majetku osvobozeného od daně a o některé další náklady (např. náklady spojené s pohřbem, odměna notáře).
Slovo závěrem
Snad jen, že dědění se není třeba bát. Člověk musí mít v každé věci, která ho v životě potká, velký kus štěstí a tomu štěstí může jít naproti dostatečným zájmem o sebe a své blízké. Kdo nemá zájem o život, obírá se o svá vlastní práva a jeho cestu dláždí akorát problémy – a tak je to i s děděním.
Autor textu: Mgr. Eva Stránská
|
